ECLI:CZ:US:2009:4.US.3061.08.2
sp. zn. IV. ÚS 3061/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatelů J. I. a R. J., oba právně zastoupených advokátem JUDr. Janem Kovaříkem, Hrnčířská 813/23, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 3 T 198/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 7 To 594/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1178/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 12. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (evidovaný pod sp. zn. IV. ÚS 3061/08) ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se J. I. domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Téhož dne byl Ústavnímu soudu doručen návrh ústavní stížnosti pana R. J. (evidovaný pod sp. zn. II. ÚS 3062/08). Vzhledem k tomu, že se oba stěžovatelé domáhali zrušení týchž rozhodnutí obecných soudů, byly obě ústavní stížnosti usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 spojeny ke společnému projednání, a to pod sp. zn. IV. ÚS 3061/08.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé byli napadeným rozsudkem okresního soudu uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vydírání dle ustanovení §235 odst. 1, 2 písmeno b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.").
Dle náhledu stěžovatelů byla v proběhlém soudním řízení porušena zásada nezbytnosti bezvýhradného a bezvýjimečného respektování procesních předpisů. Obecné soudy dospěly k závěrům o vinně především na základě výpovědí poškozených R. P. a J. V. Z důvodu absence dalších osob přítomných na místě údajně spáchaného trestného činu existují tak dvě protichůdné verze průběhu skutku založené na výpovědích odsouzených a svědků - poškozených. Vzhledem k tomu, že poškození měli být jedinými svědky trestného činu, jsou stěžovatelé toho názoru, že jejich výpověď má přinejmenším stejnou relevanci jako výpověď poškozených. Ve výpovědích poškozených se v průběhu trestního řízení objevovaly zásadní rozpory, na což stěžovatelé marně upozorňovali. Součástí odvolání stěžovatelů byl i návrh na doplnění dokazování výslechem svědka V., o němž se v průběhu řízení stěžovatelé dozvěděli, že byl v kontaktu s poškozenými, a to nejen bezprostředně před údajným spácháním trestného činu, ale i den následující. Krajský soud v průběhu odvolacího řízení nijak nereagoval na navržený důkaz výslechem svědka V. a stejně tak se v odůvodnění svého unesení s navrženým důkazem nijak nevypořádal. Dle náhledu stěžovatelů se tak jedná o tzv. opomenutý důkaz.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavních stížností, v nichž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozují, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu dle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Dle náhledu Ústavního soudu je však třeba dát stěžovatelům za pravdu v tom, že Krajský soud v Brně se v odůvodnění svého usnesení nijak nevypořádal s otázkou navrženého a neprovedeného důkazu, a to výslechem svědka Vejvančického. Tuto skutečnost je třeba krajskému soudu vytknout. Z ústavněprávního hlediska se sice jedná o porušení práv garantovaných stěžovatelům ustanovením §125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ovšem tento zásah není takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. Z již provedeného dokazování je přitom zřejmé, že ke spáchání předmětného trestného činu došlo za účasti jen a pouze těch osob, které mají v projednávaném případě postavení obviněných a poškozených. Jak vyplývá z návrhu stěžovatelů, neměl se svědek vyjádřit ke spáchání trestného činu samotného, ale pouze ke svému setkání s poškozenými, ke kterému došlo před a po spáchání trestného činu. Není tak zřejmé, jakým způsobem by tento svědek mohl přispět k objasnění spáchaného trestného činu. Tato skutečnost však nic nemění na faktu, že se krajský soud měl v odůvodnění s navrženým a neprovedeným důkazem řádně vypořádat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu