ECLI:CZ:US:2009:4.US.3088.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3088/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) V. M. a 2) J. S., obou zastoupených JUDr. Václavem Nygrínem, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 čj. 28 Cdo 1665/2006-143, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2006 čj. 17 Co 305/2005-112 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 3. 2005 čj. 8 C 176/2004-76 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 17. 12. 2008 se V. M. a J. S. (dále též "stěžovatelé" případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení pohledávky do dědictví a o zaplacení částky 192.972,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "nalézací soud") 8 C 176/2004-76 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobci se žalobou podanou u soudu dne 29. 9. 2004 domáhali určení, že pohledávka matky všech účastníků M. M., zemřelé, za žalovaným M. M. ve výši 192.973,- Kč náleží do aktiv dědictví, a uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému z nich částku 99.486,- Kč s příslušenstvím.
Dne 22. 3. 2005 nalézací soud žalobu o určení zamítl (výrok I.), žalobu o uložení povinnosti žalovanému zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že nárok žalobců je promlčen, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Dne 16. 1. 2006 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 25. 9. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti části rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 1. 2006, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 98.486,- každému ze žalobců, odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla v rozporu s čl. 36 odst. 1 Ústavy České republiky [zřejmě ovšem měli na mysli článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Obecné soudy všech stupňů dle přesvědčení stěžovatelů nesprávně posoudily promlčení jimi uplatňovaných nároků a nevypořádaly se s jejich tvrzením o počátku běhu promlčecí lhůty; rozsudky nalézacího a odvolacího soudu postrádaly odůvodnění závěru o promlčení nároku na náhradu škody za poškozený mrtvý inventář. Stěžovatelé poukázali na nález III. ÚS 84/94 (Sb. n. u., sv. 3, str. 257), nález IV. ÚS 304/98 (Sb. n. u., sv. 12, str. 177) a nález II. ÚS 135/93 (Sb. n. u., sv. 2, str. 41).
Okresní soud v Havlíčkově Brodě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 3. 2005.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich civilní věci obecnými soudy.
Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdili, že jejich základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stranám veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelům tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 2. dubna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu