ECLI:CZ:US:2009:4.US.533.09.1
sp. zn. IV. ÚS 533/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. S., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Karviná - Fryšták, Karola Sliwky 126/18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2009 č. j.8 Co 20/2009-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. března 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2009 č. j. 8 Co 20/2009-78 v části výroku o nákladech řízení, ve kterém krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil povinnost žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 387,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. René Gemmela. Podle názoru stěžovatelky bylo napadenými výroky porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 22 C 216/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné domáhala po žalované zaplacení 500 000,- Kč z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatelka se žalobou domáhala zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu jejího vzetí do vazby. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. března 2008 č. j. 22 C 216/2007-26 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. května 2008 č. j. 8 Co 289/2008-36 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Karviné znovu rozhodl rozsudkem ze dne 8. října 2008 č. j. 22 C 216/2007-58 tak, že ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 181 000,- Kč,-, ve výroku II. žalobu co do částky 319 000,- zamítl a dále uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 115 757,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu v napadené částky, tj. v odstavci I. výroku ohledně částky 108 600,- Kč potvrdil, ohledně částky 72 400,- Kč rozsudek změnil tak, že žalobu v této části zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 387,- Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 4. února 2009 č. j. 8 Co 20/2009-83 pak krajský soud odmítl odvolaní žalované do odstavce II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s výrokem ústavní stížností napadeného rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelka má za to, že krajský soud měl otázku nákladů řízení podřadit pod ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř, jak to učinil soud prvního stupně, a nikoliv pod ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., neboť výše zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 607/04, III. ÚS 191/06, III. ÚS 624/06, III. ÚS 413/08, I. ÚS 1323/08 a I. ÚS 712/01.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. Na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, ročník 2002, str. 307 a http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecnými soudy. Stěžovatelka má za to, že soud měl aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše přisouzeného zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení podústavního práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98, ročník 1999; nález ze dne 30. října 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163, ročník 2001). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Výklad stěžovatelky se odvíjí od toho, že zákon č. 82/1998 Sb. nijak neupravuje způsob výpočtu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a pouze uvádí, že se tato výše odvíjí od okolností případu s demonstrativním výčtem rozhodných okolností a že výše zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Se stěžovatelkou souhlasit nelze. Stěžovatelka přesně určila žalobou požadovanou částku. Rozhodnutí o výši plnění by záviselo na úvaze soudu pouze tehdy, jestliže výše plnění byla určena postupem podle §136 o. s. ř., tedy jestliže výši nároků bylo možné jinak zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nebylo možné zjistit vůbec. Pouze tehdy nastupuje úvaha soudu o určení výše nároků. O takový případ se však v posuzované věci evidentně nejednalo. Teorie i právní praxe se přitom shodují na závěru, že soud přiznává plnou náhradu za zastoupení podle §142 odst. 3 o. s. ř., přičemž vychází z tarifem stanoveného paušálu za jednotlivé úkony advokáta z částky žalované a nikoliv přisouzené; tak je tomu však pouze tehdy, nepožaduje-li žalobce plnění zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle uvedeného ustanovení. V daném případě však odvolací soud důvody pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. neshledal. Závěry krajského soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž vybízí stěžovatelka svou právní argumentací, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva.
Ústavní soud považuje za nepřípadné i odkazy na stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, neboť se na posuzovanou problematiku nevztahují. V každé dané věci, ve které jsou či nejsou přiznány náklady řízení, jde totiž o posouzení konkrétních okolností každého případu, přičemž v posuzované věci přesah do ústavněprávní roviny Ústavní soud neshledal.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu