ECLI:CZ:US:2009:4.US.569.09.1
sp. zn. IV. ÚS 569/09
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 28. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 569/09 ve věci ústavní stížnosti J. K. a J. K. proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu ve výběru regulačního poplatku podle §16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. března 2009, za účasti MUDr. J. D., praktického zubního lékaře, a MUDr. M. R., praktického zubního lékaře, jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se spolu s návrhem na zrušení §16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem zaslaným dne 12. března 2009 elektronickou poštou prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací, opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněným písemným podáním došlým dne 13. března 2009, brojili stěžovatelé proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu ve výběru regulačního poplatku ve výši 30 Kč podle ustanovení §16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. března 2009, (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění") a jako účastníci byli označeni prezident České republiky, Parlament České republiky a Ústavní soud v Brně. Stížnost dále směřovala proti stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. května 1996 (ST 1/9 SbNU 471).
2. Protože návrh trpěl vadami, spočívajícími především v absenci právního zastoupení, byli stěžovatelé vyzváni k jejich odstranění a poučeni o následcích nesplnění takové výzvy. Současně byli upozorněni na možnost využití určení advokáta podle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatelé požádali Českou advokátní komoru o určení advokáta a bylo jim vyhověno. Zprvu určený Mgr. P. P. však z důvodů jiné odbornosti a zaměření požádal o zrušení tohoto určení a ustanovení jiného advokáta. Posléze určený JUDr. Z. J. pak převzal právní zastoupení stěžovatelů a podáním došlým dne 5. května 2009 pak ústavní stížnost doplnil. Jako účastníci řízení byli nově označeni MUDr. J. D. a MUDr. M. R., praktičtí zubní lékaři, Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky.
4. Obsahem stížnosti je tvrzený zásah do základních lidských práv a svobod zaručených čl. 31 Listiny základních práv a svobod a žádost o zrušení stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. května 1996.
II.
5. Ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Ústavní soud předně cítí potřebu ozřejmit stěžovatelům, co se rozumí jiným zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je zmíněn v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem (žaloba, opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.) - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243), dostupný též na http://nalus.usoud.cz.
7. Stanoví-li čl. 31 věta druhá Listiny základních práv a svobod, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, pak lze jen stěží uvažovat o tom, že by takovým zásahem mohla být "jen" úhrada regulačního poplatku; zásahem (v nastíněném případu) může být jen takové ústavněprávně relevantní chování orgánu veřejné moci, které občanovi znemožňuje jednat a uplatňovat veřejná subjektivní práva vůči nositelům veřejné moci. Jinými slovy, o takový zásah by se snad mohlo jednat jen v takovém případě, kdy by orgán veřejné moci jako nositel odpovídající povinnosti odmítl zajistit realizaci práva na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Je totiž nutné dodat, že tímto orgánem veřejné moci bezpochyby není zdravotnické zařízení. Co se rozumí orgánem veřejné moci již vyložil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve své judikatuře - viz Sbírku usnesení a nálezů ÚS ČSFR, svazek 1, ročník 1992, usnesení č. 3, str. 10 (11)
8. Ústavní stížnost je ve věci týkající se tvrzeného protiústavního zásahu orgánu veřejné moci spočívajícího ve výběru regulačního poplatku ve výši 30 Kč podle ustanovení §16a zákona o veřejném zdravotním pojištění i předčasná. Ústavní stížnost lze přijmout ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Předčasnost návrhu je tak dána zejména nevyčerpáním možnosti zahájit řízení podle ustanovení §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
9. Stěžovatelé však nevyužili žádný procesní prostředek k ochraně svého práva, který jim zákon poskytuje. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Aplikace citovaného ustanovení Ústavním soudem je v předmětné věci vyloučena, neboť stěžovatelé neprokázali základní náležitost ústavní stížnosti, tj. zásah orgánu veřejné moci, v daném případě odmítnutí poskytnutí zdravotní péče a zdravotních pomůcek za podmínek, které stanoví zákon.
10. Jestliže se však stěžovatelé domnívali, že mohou směřovat ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v zákonném požadavku (předpokladu úhrady regulačního poplatku, bez jehož splnění není lékařská péče poskytnuta), jímž mělo dojít k porušení základního práva nebo svobody stěžovatelů, pak za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost (bezprostřední účinek zejména zákonné normy), a to ani v tom případě ne, když - jak stěžovatelé zpočátku tvrdili - její ustanovení porušují základní lidská práva a svobody. Pokud jde totiž o obecně závazné předpisy, zákon o Ústavním soudu jasně stanoví, kdo a za jakých podmínek může podat návrh na zrušení zákonů nebo jiných předpisů [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. 7. 1994 (U 15/2 SbNU 233), usnesení sp. zn. I. ÚS 384/01 ze dne 10. července 2001 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. III. ÚS 121/04 ze dne 23. 3. 2004 (U 15/32 SbNU 545), usnesení sp. zn. III. ÚS 120/94 ze dne 24. 8. 1994 (U 17/2 SbNU 237)]. Z tohoto pohledu je zřejmé, že by návrh nesplňoval základní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu a návrh by byl podán osobou zjevně neoprávněnou.
11. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel jím musí být v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování o ní již nebo ještě postižen, tzn. napadený zásah musí v jeho osobní sféře vyvolávat právní následky. Z charakteru jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, resp. vůbec nepočal, se podává, že obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci, jsou pojmově vyloučeny [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119).
12. Ústavní soud výše uvedenými úvahami nijak nepředjímá meritorní rozhodnutí.
13. Vybrané pasáže, jak byly shora traktovány, platí mutatis mutandis i o návrhu na zrušení stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. května 1996 (viz výše).
14. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní primus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.
15. Protože návrh nevyhověl podmínkám stanoveným v §72 odst. 3 a 6, jakož i §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl o něm Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno [§43 odst. 1 písm. a) a e) zákona o Ústavním soudu].