ECLI:CZ:US:2009:4.US.58.09.1
sp. zn. IV. ÚS 58/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. B., zastoupeného Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Střelecká 672, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2008 č. j. 14 Co 278/2008-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu usnesením ze dne 10. 1. 2008 č. j. 62 C 364/2007-22 Městský soud v Brně rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka (ANDRY AGENCY, s. r. o.) proti stěžovateli (žalovanému) na zaplacení částky 1.000,- Kč ve výroku I. tak, že se předmětné řízení zastavuje, a ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 5.400,- Kč. Dospěl přitom k závěru, že z procesního hlediska zavinil zastavení řízení vedlejší účastník, neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo v důsledku chování stěžovatele, nýbrž poté, co bylo vedlejšímu účastníku soudem prvního stupně sděleno, že stěžovatel není osobou, která byla přistižena bez platné jízdenky v prostředku MHD, neboť již předtím mu byl odcizen občanský průkaz, jímž se pak vykázala přistižená osoba. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podal odvolání vedlejší účastník a odůvodnil ho tím, že stěžovateli bylo před podáním žaloby doručeno vyrozumění o postoupení předmětné pohledávky vedlejšímu účastníku, v němž bylo uvedeno místo i datum přestupku a stěžovatel tak měl možnost se spojit se zástupcem vedlejšího účastníka, aby k podání žaloby nedošlo. Vzhledem k prokazatelnosti důkazů se vedlejšímu účastníku jevilo zvolení právního zástupce stěžovatelem jako zcela nadbytečné.
3. V rozhodnutí o odvolání ze dne 7. 11. 2008 č. j. 14 Co 278/2008-32 Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,-Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, neboť v usnesení je dle jeho názoru obsažen prvek libovůle a jde o zcela nezákonné rozhodnutí. Odvolací soud sice dospěl, stejně jako soud prvního stupně, k závěru, že vedlejší účastník z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, i přes tuto skutečnost však ve smyslu ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.") nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému účastníku a toto odůvodnil tím, že žalobci nemohla být skutečnost odcizení občanského průkazu stěžovatele známa a vzhledem k tomu, že k dobrovolné úhradě žalované částky nedošlo, nezbylo mu, než podat žalobu. Dospěl tak k závěru, že ačkoli byla žaloba podána zjevně bezdůvodně, stalo se tak na základě okolností vedlejším účastníkem neovlivnitelných. Podle názoru stěžovatele však takové odůvodnění užití ustanovení §150 o. s. ř. zcela zjevně vybočuje z možného výkladu a aplikace tohoto zákonného ustanovení. Navíc vedlejší účastník ani nečekal na případné vyjádření stěžovatele po doručení předmětného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 10. 2006 a podal již dne 24. 10. 2006 příslušnou žalobu. Rizika s tímto jeho postupem spojená tak musí nutně nést vedlejší účastník a podle stěžovatele je proto namístě užití ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na skutečnost, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně tak došlo k výše uvedenému zásahu stěžovatelových základních práv, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně sp. zn. 62 C 364/2007.
III.
6. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
7. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti dospěl z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
8. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků řízení ze strany Ústavního soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
9. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká zjevné vybočení z možného výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř., kdy skutkové okolnosti podle jeho názoru přisvědčují přiznání náhrady nákladů řízení jeho osobě. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož soud nemusí, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, přistoupí k takovému postupu. Citované ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele" a Ústavní soud ve své judikatuře v tomto směru opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace tohoto ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu tedy je, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ. Úvaha a závěr soudu o tom, zda se o takový výjimečný případ jedná, a zda tu jsou tak dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností dané konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných skutečností. O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry zdůvodnily pouze formálním odkazem na dané ustanovení nebo by je odůvodnily zcela nedostatečně (srov. nález sp.zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 131, str. 45).
11. V návaznosti na výše uvedený rámec ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil ústavně nesouladnou interpretaci aplikovaných procesně právních ustanovení. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve rozvedl relevantní právní úpravu náhrady nákladů řízení vztahující se k dané věci a návazně uvedl důvody, které považoval v daném případě za podstatné pro použití ustanovení §150 o. s. ř., spočívající především v nepřiměřené tvrdosti uložit vedlejšímu účastníku povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení za daného skutkového stavu, kdy volba právního zástupce se jeví nadbytečná a stěžovatel neprokázal, že telefonicky informoval vedlejšího účastníka o odcizení občanského průkazu. Odvolací soud uvedl, jakými úvahami se při posuzování otázky náhrady nákladů v rámci prostoru daného mu příslušnými právními ustanoveními ve svém uvážení řídil. Napadené rozhodnutí tak nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle a Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by v posuzované věci v důsledku aplikace ustanovení §150 o. s. ř. došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
12. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu