ECLI:CZ:US:2009:4.US.715.08.1
sp. zn. IV. ÚS 715/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem Rektora Stříteského 187, Litomyšl, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3117/2007-195 ze dne 24. 10. 2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 35 Co 36/2006-175 ze dne 25. 7. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 131/2003-146 ze dne 13. 5. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 10. 4. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 1. 8. 2003 u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že není vlastníkem v žalobě specifikovaných budov a že vlastnické právo k nim náleží České republice - Ministerstvu zemědělství, ústřednímu pozemkovému úřadu (dále jen "vedlejší účastnice"). Stěžovatelka dále požadovala, aby byla České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu uložena povinnost provést výmaz zápisu vlastnického práva stěžovatelky v katastru nemovitostí. Rozsudkem okresního soudu č. j. 12 C 131/2003-146 ze dne 13. 5. 2005 bylo řízení o žalobě proti České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno (výrok I.) a stěžovatelka byla ve vztahu k tomuto účastníkovi zavázána k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Určovací žaloba stěžovatelky byla zamítnuta (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), rozsudkem č. j. 35 Co 36/2006-175 ze dne 25. 7. 2006 výrok III. a IV. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že vedlejší účastnice ani stěžovatelka nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok I. a II. rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3117/2007-195 ze dne 24. 10. 2007 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jí byly, jakožto osobě oprávněné dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), vydány pozemky v katastrálním území Grabštejn, okres Liberec, a to včetně na nich se nacházejících staveb [rozhodnutí pozemkového úřadu v Liberci (dále jen "pozemkový úřad") PÚ-R 2082/94-Fa ze dne 19. 3. 1994, ve znění opravných rozhodnutí PÚ-R 2082/94-Fa ze dne 14. 11. 1995, PÚ-R 2082/94-Fa/zm.1 ze dne 3. 4. 1996, PÚ-R 2082/94-Fa/zm.2 ze dne 4. 7. 1996]. Stěžovatelka přitom o vydání staveb z éry socialismu neměla nikdy zájem a ani o ně nežádala. Právě skutečnost, že byla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu zapsána jako vlastník předmětných staveb, aniž by ve vztahu k nim projevila vůli nabýt vlastnické právo, vedla stěžovatelku k podání určovací žaloby. Tato však byla okresním soudem zamítnuta a jeho rozhodnutí bylo následně stvrzeno i rozsudky krajského a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka, shodně jako v řízení před obecnými soudy, namítala, že správní rozhodnutí bylo v části, na jejímž základě došlo k zápisu vlastnického práva k předmětným stavbám do katastru nemovitostí, nicotné, a to zejména pro absenci návrhu na zahájení řízení dle §11 odst. 7 zákona o půdě, a dále i z důvodu nenaplnění další podmínky uvedené v citovaném ustanovení, tzn. že oprávněné osobě svědčí vlastnické právo k pozemkům, na nichž tyto stavby stojí; stěžovatelce totiž ve vztahu k pozemkům náležel toliko spoluvlastnický podíl v rozsahu 13/16. Stěžovatelka se neztotožnila s právním názorem, vysloveným obecnými soudy, že vady, na něž poukazovala, byly způsobilé založit toliko nezákonnost správního rozhodnutí, ale nikoliv již jeho nicotnost. Dle jejího přesvědčení se obecné soudy s tvrzenými důvody nicotnosti řádně nevypořádaly, čímž porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a fakticky stěžovatelce vnutily vlastnické právo ke stavbám, které nikdy nechtěla a které jsou ve značně zdevastovaném stavu. Došlo tak k nezákonnému a protiústavnímu přesunu povinností z původního vlastníka, jímž byl stát, na stěžovatelku, a to přesto, že Ústavní soud mnohokrát judikoval, že restituční věci je třeba řešit s mimořádnou citlivostí, aby nedocházelo k nevstřícnému a formalistickému postupu, kterým by mohla být založena další křivda. Stěžovatelka měla za to, že v jejím případě měly být výše uvedené principy aplikovány tím spíše, vzhledem k jejímu věku. Stěžovatelka taktéž podotkla, že byla-li její žaloba krajským soudem zamítnuta rovněž z toho důvodu, že v žalobě byl nesprávně vymezen okruh účastníků, resp. z toho důvodu, že určovací žalobou se lze domáhat určení vlastnického práva pouze vůči osobě, o jejímž vlastnictví bylo rozhodováno dle §9 zákona o půdě, nesplnily obecné soudy svou poučovací povinnost ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/94. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3117/2007-195 ze dne 24. 10. 2007, rozsudek krajského soudu č. j. 35 Co 36/2006-175 ze dne 25. 7. 2006 a rozsudek okresního soudu č. j. 12 C 131/2003-146 ze dne 13. 5. 2005 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů jako celek (en bloc), nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti bylo zřejmé, že tato směřovala toliko proti výrokům III. a IV. rozsudku okresního soudu č. j. 12 C 131/2003-146 ze dne 13. 5. 2005 a na ně navazujícím rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu. Ve vztahu k výroku I. a II. rozsudku okresního soudu č. j. 12 C 131/2003-146 ze dne 13. 5. 2005 shledal Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou, neboť uvedené výroky nebyly napadeny odvoláním a stěžovatelka tak ve vztahu k nim nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika s právním názorem obecných soudů ohledně vázanosti předmětným rozhodnutím pozemkového úřadu ve smyslu §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), resp. ohledně povahy vad, jimiž toto rozhodnutí trpělo. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že netvoří vrchol soustavy obecných soudů a do jejich kompetence zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve své judikatuře vymezil Ústavní soud podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto:
První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality, nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 606/04).
V projednávané věci nic takového zjištěno nebylo. Obecné soudy svá rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, jejich právní argumentace byla logická a konzistentní a z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout. Dovolávala-li se stěžovatelka skutečnosti, že se jednalo o spor vzniklý v souvislosti s restitucí majetku dle zákona o půdě a obecné soudy proto měly k případu přistupovat s nižší mírou formálnosti a s přihlédnutím k účelu restitučního zákonodárství, jímž je náprava křivd, Ústavní soud podotýká, jak to již ostatně v odůvodnění svých rozhodnutí učinily i obecné soudy, že stěžovatelka měla možnost zhojit vady rozhodnutí pozemkového úřadu prostřednictvím opravných prostředků v rámci systému správního soudnictví. Jelikož tak neučinila a jelikož předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu dle názoru obecných soudů, s nímž se Ústavní soud ztotožnil a v tomto ohledu na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje, netrpělo vadou, mající za následek jeho nicotnost, byly obecné soudy výrokem o vydání předmětných nemovitostí vázány (§135 odst. 2 občanského soudního řádu) a nemohly o této otázce rozhodnout jinak, tzn. určit jiného vlastníka. Takto formulovaný právní názor se Ústavnímu soudu nejeví jako nepřiměřeně přísný či formalistický, neboť stěžovatelce byl v minulosti poskytnut dostatečný prostor, aby namítaný protiprávní stav odstranila prostředky k tomu určenými. K tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak Ústavní soud uvádí, že skutečnost, že byl aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, sama o sobě neoprávněný zásah do tohoto práva nezakládá.
Namítala-li dále stěžovatelka, že obecné soudy řádně nesplnily svou poučovací povinnost a že důvodem pro zamítnutí její žaloby bylo mimo jiné i nesprávné označení účastníků řízení, zřejmě vycházela z pasáže na předposlední straně odůvodnění rozsudku krajského soudu (označena jako str. 5), tam však bylo toliko konstatováno, co již bylo uvedeno výše, tzn. vázanost soudu rozhodnutím pozemkového úřadu. Žádnou zmínku o nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka Ústavní soud v odůvodnění napadených rozhodnutí nenalezl, nemohl tedy stěžovatelce v tomto ohledu přisvědčit.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu