ECLI:CZ:US:2009:4.US.822.09.1
sp. zn. IV. ÚS 822/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, AK se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. 5 Tdo 1577/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2008 sp. zn. 9 To 300/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podstatu odůvodnění ústavní stížnosti tvoří rekapitulace obsahu dovolání; stěžovatel zopakoval argumentaci vztahující se k údajné nesprávnosti hodnocení důkazů, a to především znaleckého posudku, v němž byly pominuty majetkové hodnoty posuzované obchodní společnosti (lešení na leasing a pohledávky z titulu smlouvy o budoucí smlouvě) a k neuznání výplaty odměny jednatele, znovu uplatnil námitku týkající se právní kvalifikace a odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06. Odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho obhajobou týkající se výplaty částky 100 000 Kč jako přiměřené odměny jednatele a dovolacímu soudu, že pouze převzal skutková zjištění soudu I. stupně, resp. soudu odvolacího, odmítl se zabývat výhradami ke znaleckému posudku, porušil zásadu "in dubio pro reo" a věcně se zabýval jen problematikou rozlišení trestných činů poškozování a zvýhodňování věřitele. K porušení shora specifikovaných základních práv došlo dle stěžovatele tím, že v dané věci jsou skutkové a právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a důsledkem postupu, který vykazuje prvky libovůle a svévolné aplikace jednoduchého práva. Odůvodnění napadených rozhodnutí považoval stěžovatel za nedostatečné. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby obě napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
II.
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal trestní spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 201/2007 (pův. sp. zn. 3 T 141/2006), ze kterého zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. 3 T 141/2006 byli stěžovatel i původně spoluobžalovaný M. M. uznáni vinnými trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Proti odsuzujícímu rozsudku podali stěžovatel, spoluobžalovaný a jeden z poškozených odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 9 To 294/2007 byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně.
Po doplnění dokazování, zejména opatřením znaleckého posudku z oboru účetnictví-ekonomika a odstraněním procesních pochybení, ke kterým došlo při prvém projednání věci, byla trestní věc stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 2008 čj. 3 T 201/2007-368 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil - stručněji řečeno - tím, že jako jednatel společnosti MARTINEX GROUP, s. r. o., Třebíč, snížil disponibilní zdroje společnosti tak, že dne 14. 10. 2004 z prostředků společnosti uhradil částku 100 000,- Kč jako osobní závazek ke společnosti Pozemstav Třebíč, s. r. o., nesouvisející s činností společnosti MARTINEX GROUP a takto zčásti zmařil (spolu s již odsouzeným M. M.) uspokojení pohledávek věřitelů specifikovaných ve skutkové větě výroku o vině ve výši 150 766,90 Kč, 519 878,- Kč a 3 164,15 EURO.
Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Poškození věřitelé byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele proti druhému odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 9 To 300/2008 podle §256 tr. ř. zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1577/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Ze shora uvedeného vyplývá, že stěžovatel ústavní stížností brojil proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a vyslovil nesouhlas se skutkovými a právními závěry těchto soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud tedy není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv stěžovatelů, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud proto již opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
IV.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou vesměs totožné s těmi, jež stěžovatel uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, v odvolání a v celém rozsahu zejména v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
Ústavní soud dále zdůrazňuje svoji ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Stěžovatel, shodně jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, zejména napadl závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika-účetnictví, který se - dle jeho názoru - nezabýval dalšími penězi ocenitelnými hodnotami společnosti MARTINEX GROUP a namítal, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho obhajobou týkající se vyplacení odměny jednatele.
Okresní soud v Třebíči v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku (ústavní stížností ani nenapadeného) rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele. Podrobně odůvodnil i užitou právní kvalifikaci.
Jak je z trestního spisu nalézacího soudu patrné, soud odvolací zrušil první rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči a věc mu vrátil k novému projednání. V případě druhého odvolání však odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal již žádný důvod k opakovanému vrácení věci soudu prvního stupně, jak navrhoval stěžovatel. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů a vyvozeným skutkovým zjištěním nalézacím soudem ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí se znovu vypořádal s obhajobou stěžovatele týkající se údajně vyplacené odměny ve výši 100 000,- Kč a zabýval se i závěry znaleckého posudku.
Rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání věnoval pozornost všem námitkám stěžovatele. Podrobně odůvodnil závěr, které námitky uplatněné v dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou námitkami právními, nýbrž námitkami, kterými stěžovatel pouze zpochybňuje skutkový stav, příp. se jedná o námitku vztahující se k institutu procesního práva, a které tudíž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, takže dovolací soud není oprávněně se těmito námitkami zabývat. Naproti tomu se Nejvyšší soud vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se právní kvalifikace jeho jednání (str. 4-6 usnesení), byť konstatoval, že s obdobnou argumentací se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
K rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí Ústavní soud, že v předmětné trestní věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi z provedených důkazů vyvozeného skutkového zjištění a právními závěry, který by - v souladu s judikaturou Ústavního soudu - zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění opravňoval.
Nepřípadný je dle Ústavního soudu odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. 49/06, který se týká hodnocení znaleckého posudku jako důkazu v trestním řízení. V citované věci byl znalecký posudek považován za jediný usvědčující důkaz vůči stěžovateli, kdežto v nyní posuzované trestní věci je pouze jedním z důkazů, o který obecné soudy opřely výrok o vině stěžovatele. Stěžovatel je z trestného činu, kterým byl uznán vinným, usvědčován rovněž původně spoluobžalovaným a posléze svědkem M. M., dále svědky J. P., Ing. J. J. a Ing. L. B. a listinnými důkazy.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již vypořádaly soudy odvolací a dovolací. Nepovažuje proto za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje. Pouze pro úplnost ve vztahu k námitce stěžovatele, která se týká pominutí dalších majetkových hodnot společnosti MARTINEX GROUP ve znaleckém posudku, uvádí Ústavní soud, že lešení bylo zakoupeno formou finančního leasingu a dle podmínek příslušné smlouvy (č.l. 13 trestního spisu) zůstalo až do doby úhrady celé kupní ceny majetkem prodávající obchodní společnosti, takže k přeměně hodnoty lešení do finanční podoby, která by zvětšila disponibilní finanční prostředky, v říjnu 2004 nemohlo dojít. Rovněž tak nemohla být považována za skutečnost zlepšující schopnost hradit stávající závazky předmětnou společností smlouva o budoucí smlouvě uzavřená v září 2004, k jejíž realizaci a k event. výplatě zálohy mělo dojít až v roce 2005.
K námitce stěžovatele, že závěry soudů jsou v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že případná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98, U 78/12 SbNU 541, IV. ÚS 1889/07, dostupné na http://www.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Žádné takovéto pochybnosti v posuzovaném případě Ústavním soudem zjištěny nebyly.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvedl-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, N28/1 SbNU 219), aniž by bylo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
V.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti; vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř.
Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebyl zjištěn ani zásah do jiných jeho práv či svobod garantovaných Listinou a Úmluvou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu