ECLI:CZ:US:2009:4.US.880.09.1
sp. zn. IV. ÚS 880/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M.J., advokát, zastoupeného Mgr. Zuzanou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Náměstí Míru 551, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2009 č. j. 8 Co 698/2008-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. dubna 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. ledna 2009 č. j. 8 Co 698/2008-140 (dále jen "napadené rozhodnutí") v části výroku, kterým krajský soud potvrdil výrok V. rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2008 č. j. 17 C 56/2006-112, v němž byla soudem vyčíslena odměna stěžovatele za zastupování jako ustanovenému opatrovníkovi žalovaného Š. T. společně s náhradou nákladů ve výši 5 889,- Kč. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle tvrzení stěžovatele krajský soud nepostupoval správně, když mu byla soudem prvního stupně přiznána odměna za zastoupení žalovaného a náhrada hotových výdajů podle ustanovení §9 odst. 5 a §7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), neboť podle jeho názoru je tento postup v rozporu s principem rovnosti v právech, s principem proporcionality a v rozporu se základním právem na legitimní očekávání ochrany majetku. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že jinému advokátovi, který byl ve stejném řízení ustanoven soudem jako zástupce žalobkyně podle ustanovení §30 o. s. ř., byla přiznána odměna podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud v intencích stěžovatelem namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř. a konstatoval, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle ustanovení §9 odst. 5 a §7 odst. 1 vyhlášky č. 117/1996 Sb. (srov. usnesení ze dne 29. července. 2008 sp. zn. I. ÚS 1715/08 či usnesení ze dne 19. května 2008 č. j. IV. ÚS 728/08 in http://nalus.usoud.cz). Interpretace §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je zásadně věci právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí (§157 o. s. ř.). Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Krajský soud uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že pokud jiný soud v obdobném případě aplikoval čl. 95 odst. 1 Ústavy a k ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. pro jeho rozpor s ustanovením §1 odst. 2 zákona č. 85/1995 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je napadené rozhodnutí v rozporu s principem rovnosti v právech, s principem proporcionality a v rozporu se základním právem na legitimní očekávání ochrany majetku. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II ÚS 329/04 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení k ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. nepřihlížel. Jak Ústavní soud judikoval v bodu 36 nálezu ze dne 12. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 (in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost". Z uvedeného plyne, že namítané rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování a stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu