ECLI:CZ:US:2010:1.US.1203.10.1
sp. zn. I. ÚS 1203/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky K. L. C., zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, AK Brno, tř. Kpt. Jaroše 35, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006, č. j. 37 C 272/95-64, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2008, č. j. 20 Co 48/2008-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatelka a její sestra nabyly po svých rodičích v rámci dědického řízení nemovitosti, jež jim byly odevzdány odevzdací listinou z roku 1947. Obě žily po druhé světové válce v Londýně.
Přípisem z měsíce dubna 1991 zaslaly stěžovatelka a její sestra Podniku bytového hospodářství při ONV Brno II, Veveří 47, Brno, výzvu k uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že v zákonem stanovené lhůtě nebyla uzavřena dohoda o vydání věci (tedy předmětných nemovitostí, jež v období nesvobody získal československý stát), byla dne 1. 11. 1995 prostřednictvím advokáta JUDr. J. K. podána žaloba o vydání nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb. a dle zák. č. 116/1994 Sb. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 1998, sp.zn. 37 C 272/95, byl původní právní zástupce žalobkyně a její sestry vyzván k doplnění žaloby, následně byl vyzván usnesením ze dne 14. 6. 1999, leč nereagoval. Přípisem ze dne 14. 6. 1999 požádal soud o doručení písemností přímo žalobkyni a její sestru na adresy, na kterých se již delší dobu nezdržovaly, takže jim písemnosti, které soud doručoval prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR a Velvyslanectví ČR v Izraeli, doručeny nikdy nebyly [č.l. 12, 13]. Proto byl usnesením ze dne 20. 9. 2002 žalobkyni a její sestře ustanoven opatrovník [č.l. 25]. Jelikož žaloba nebyla stále doplněna, vydal Městský soud v Brně dne 16. 7. 2003 pod sp. zn. 37 C 272/95, usnesení, kterým byla žaloba odmítnuta [č.l. 29]. Lhůta, která proběhla od podání žaloby se žalobkyni i její sestře zdála již dlouhá, proto se, podle tvrzení stěžovatelky, pokoušeli opakovaně kontaktovat Dr. K., který však byl od roku 2004 vyškrtnutý ze seznamu advokátů České advokátní komory. Stěžovatelka se tedy obrátila na jiného advokáta, prostřednictvím kterého se dozvěděla, jaký je skutečný stav věci.
Stěžovatelka uvedla, že nový právní zástupce převzal dne 28. 2. 2006 usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 272/95 ze dne 16. 7. 2003, kterým byla žaloba ze dne 1. 11. 1995 odmítnuta a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Stěžovatelka podala proti tomu usnesení odvolání, neboť z obsahu spisu je patrno, že nalézací soud pochybil zejména v tom, že doručoval stěžovatelce a její sestře pouze na adresy uvedené v žalobě, aniž by se pokoušel zjistit jejich pobyt skutečný, a to i pomocí Velvyslanectví ČR v Izraeli a následně izraelských úřadů. Tomu však vyhověno nebylo.
Stěžovatelka proto přistoupila k podání ústavní stížnosti, neboť má za to, že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy [poznámka: stěžovatelka v jednom z odstavců ústavní stížnosti sice uvádí, že její základní subjektivní práva (svobody) byla porušena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 39 T 7/2008, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2009, č. j. 2 To 17/2009-1101, nicméně Ústavní soud, vzhledem k celkovému obsahu ústavní stížnosti a listin k ní předložených usoudil, že se jedná o písařskou chybu].
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Městským soudem v Brně, sp. zn. 37 C 272/95. Podle obsahu výše citovaného usnesení Městského soudu v Brně se stěžovatelka a její sestra (dále také "žalobkyně") žalobou domáhaly, aby soud uložil některému ze žalovaných (tj. Správě nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci; Statutárním městu Brnu, zastoupeného Magistrátem města Brna; Úřadu Městské části Brno - střed; Městské části Brno - střed) [č.l. 1] uzavřít s nimi dohodu o vydání v žalobě specifikované nemovitosti. Jelikož žaloba nesplňovala náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení, vyzval soud žalobkyně ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění žaloby, a to nejprve usnesením ze dne 30. 3. 1998, č. j. 37 C 272/95-6, a následně usnesením ze dne 14. 6. 1999, č. j. 37 C 272/95-9, přičemž žalobkyně poučil, v čem spatřuje nepřesnost a neúplnost podání a poučil je, jakým způsobem mají žalobkyně doplnění žaloby provést. Současně je informoval, že pokud nebude žaloba dle pokynů soudu doplněna, soud návrh, kterým se zahajuje řízení, odmítne. Toto usnesení se žalobkyním nepodařilo doručit na adresu, kterou samy v žalobě uvedly jako místo svého bydliště, neboť Velvyslanectví ČR v Tel Avivu soudu sdělilo, že se písemnosti nepodařilo žalobkyním doručit, z důvodu neznámých adresátů [č.l. 21]. Soud tedy v souladu s ust. §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil oběma žalobkyním opatrovníka [č.l. 25], neboť se mu nepodařilo doručit poštu na známou adresu v cizině. S tímto opatrovníkem pak soud jednal v dalším řízení a opětovně žalobkyně, zastoupené opatrovníkem, vyzval usnesením ze dne 11. 3. 2003, č. j. 37 C 272/95-27, k doplnění žaloby. Současně je poučil, že pokud nebude žaloba dle pokynů soudu doplněna, soud návrh, kterým se zahajuje řízení odmítne. Toto usnesení bylo opatrovníkovi žalobkyň doručeno dne 26. 3. 2003. Žalobkyně však na toto usnesení nikterak nereagovaly a své podání nedoplnily. Proto Městský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2003, č. j. 37 C 272/95-29, žalobu stěžovatelky a její sestry odmítl.
Proti tomuto usnesení pak mohly žalobkyně podat odvolání ve lhůtě 15-ti dnů ode dne jeho doručení. Napadené usnesení bylo opatrovníkovi žalobkyň doručeno dne 22. 7. 2003. Poslední den lhůty k podání odvolání ze strany žalobkyň byl tedy den 10. 4. 2003. Odvolání stěžovatelky však bylo u soudu podáno až dne 15. 3. 2006. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006, č. j. 37 C 272/95-64, bylo odvolání v souladu s ustanovením §208 o. s. ř. odmítnuto pro opožděnost (výrok I). Výrokem II bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto usnesení je nad rámec rozhodnutí konstatováno, že není povinností soudu zjišťovat aktuální pobyt žalobkyň za situace, kdy žalobkyně adresy uvedené v žalobě samy označily jako adresy svého bydliště a je povinností žalobců v občanském soudním řízení označit účastníky řízení právě i adresou místa jejich bydliště. Pokud pak soud na tyto adresy doručoval svoje písemnosti, činil tak zcela v souladu s občanským soudním řádem a platnými mezinárodními dohodami. Pokud stěžovatelka namítla, že soud měl zjišťovat adresu jejího pobytu za spolupráce Velvyslanectví ČR v Izraeli, nezbývá než konstatovat, že právě tuto cestu soud využil. Stěžovatelka pak uvádí, že soud ustanovil žalobkyním opatrovníka jako osobám neznámého pobytu, avšak z usnesení ze dne 20.9.2002 č.j. 37 C 272/95-25 vyplývá, že tomu tak nebylo; žalobkyním byl ustanoven opatrovník z toho důvodu, že se jim nepodařilo doručit poštu na známou adresu v cizině. V dané věci bylo na žalobkyních, aby - pokud došlo ke změně jejich pobytu, a to za situace, kdy samy podávaly k soudu žalobu - informovaly soud o změně adresy svého pobytu.
Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006 podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně napadeným usnesením z 16. 7. 2008, č. j. 20 Co 48/2008-70, usnesení městského soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí - nad rámec odůvodnění městského soudu - konstatoval, že odvoláním napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se podmínek ustanovení opatrovníka z řad pracovníků rozhodujícího soudu (srov. například stěžovatelkou vzpomínaný nález Ústavního soudu nález sp. zn. II. ÚS 629/04, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 36, str. 731). Tato judikatura však na věc stěžovatelky podle mínění krajského soudu nedopadá. Ústavní soud touto judikaturou hájí práva subjektů, které byly účastníky soudního řízení, aniž měly vzhledem k postupu soudu možnost se o tom dozvědět. Jednalo se však o účastníky na straně žalovaných, kteří sami spor nevyvolali, nebylo jim nic známo o tom, že je proti nim vedeno řízení a nemohli se tedy sami zapojit a účinně se v tomto řízení bránit. Jednalo se však vždy rovněž o případy, kdy soud již věděl, o čem rozhoduje, a měl jasně stanovený předmět sporu. V projednávané věci jsou to ovšem naopak samy žalobkyně, které zcela nedostatečným podáním v zastoupení advokátem bez plné moci "po soudu něco chtějí". Soud měl tedy těžko možnost zvolit opatrovníkem těchto označených žalobkyň osobu jim blízkou, jestliže obě zjevně uváděly kontaktní adresy ve státu Izrael. Za této situace, kdy žalobkyně přinejmenším až do roku 2003 (tedy po dobu 8 let od podání žaloby) byly nečinné a to dokonce i v době, kdy byl fakticky JUDr. K. (který byl vyškrtnut ze sdružení advokátů až v roce 2004) ještě funkční, vůbec neprojevily zájem o osud jimi vyvolaného řízení, lze těžko hájit jejich zájmy, jestliže samy o jejich obhajobu nedbají. Žádný z opatrovníků ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř., a to ani odborně fundovaný, nemůže za účastníka formulovat žalobu a zdůvodňovat, proč jí podává. Proto prvý soud postupoval správně, pokud stěžovatelce a další žalobkyni (takto) opatrovníka ustanovil.
Proti tomto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 28 Cdo 51 52/2009-84, odmítnuto, neboť jeho přípustnost Nejvyšší soud nedovolil ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že stěžovatelce a její sestře byla pro účely občanskoprávního řízení, kde vystupovaly jako žalobkyně, ustanovena opatrovnice (zaměstnankyně soudu), neboť jejich bydliště ve státě Izrael se soudu nepodařilo zjistit i přes spolupráci s tamním zastupitelským úřadem České republiky. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními názory, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že bylo jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Obecné soudy učinily podle přesvědčení Ústavního soudu všechny adekvátní kroky k tomu, aby se stěžovatelkou, resp. její sestrou, navázaly kontakt. Protože se jejich bydliště nepodařilo zjistit, nezbylo soudu než postupovat podle zákona a ustanovit jim opatrovníka. Tu je namístě stěžovatelce připomenout, že bylo na ní (a na druhé žalobkyni), aby se o osud své žaloby zajímaly a své místo pobytu soudu sdělily. Zde platí stará zásada "vigilantibus non dormientibus iura prosunt". Stěžovatelčin odkaz na výše zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu je pak - jak již správně dovodil krajský soud - nepřípadný, neboť tato judikatura reaguje na zcela jinou procesní situaci.
Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, dodává, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu