ECLI:CZ:US:2010:1.US.1371.10.1
sp. zn. I. ÚS 1371/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku, kterým Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010, podle §262 trestního řádu (dále také "tr. řád" nebo "TrŘ") nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta soudem prvního stupně v jiném složení senátu. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a Městskému soudu v Praze uloží, aby se až do rozhodnutí o ústavní stížnosti zdržely jakýchkoli procesních úkonů v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 176/2004. Konečně k ústavní stížnosti připojil návrh, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soud pro Prahu 2 a Městskému soudu v Praze nepokračovat v porušování stěžovatelova základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práva a svobod. Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho základní práva garantovaná v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě Městský soud v Praze porušil zejména čl. 38 odst. 1 Listiny (právo na zákonného soudce) a čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu), neboť nedostatečně odůvodnil své výtky co do hodnocení důkazů soudem prvního stupně; sám odvolací soud dle názoru stěžovatele důkazy hodnotil v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, ve smyslu ust. §2 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 tr. řádu.
Stěžovatel nejprve rekapituloval celé trestní řízení. V něm byl nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 4 T 176/2004, uznán vinným trestným činem podvodu, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti ALKON Plus, s. r. o., uzavřel leasingovou smlouvu s Raiffeisen-Leasing, s. r. o., na předmět leasingu, jímž byla strojní pila zakoupena za 3.396.480,- Kč od firmy H+L, spol. s r. o., přestože věděl, že předmět leasingu nebyl dodán a instalován. Tento odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 8 To 346/2006, podle §258 odst. 1 písm. a), b). c) tr. řádu v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 4 T 176/2004, byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby. Tento zprošťující rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 8 To 473/2007, k odvolám státního zástupce zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 4 T 176/2004, byla věc stěžovatele vrácena k došetření státnímu zástupci, a to pro nedostatky přípravného řízení trestního. Ke stížnosti státního zástupce bylo toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 8 To 301/2008, zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací soud v tomto usnesení vyslovil názor, že nedostatky přípravného řízení mohou být zhojeny v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně.
Stěžovatel uvedl, že dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. 4 T 176/2004, byl opět podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby. Tento zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušen a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 8 To 247/2009, byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 4 T 176/2004, byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. řádu znovu zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze tento zprošťující rozsudek svým (napadeným) usnesením ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010, opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Přitom nařídil soudu prvního stupně, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Stěžovatel k tomu dodal, že ačkoliv při hlavním líčení konaném dne 7. 12. 2009 namítl podjatost státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 JUDr. K. Š., která je z jeho úkonů ve věci činěných zjevná, o této námitce prý dosud nebylo nijak rozhodnuto a ani odvolací soud se jí ve svém usnesení ze dne 4. 3. 2010 nezabýval.
Stěžovatel má za to, že postupem Městského soudu v Praze, resp. jím provedenou ústavně nekonformní aplikací ust. §262 tr. řádu., bylo porušeno jeho Ústavou zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Vše prý nasvědčuje tomu, že Městský soud v Praze (a to zřejmě i z důvodů osobních animozit mezi soudci městského soudu a jejich bývalým kolegou, nyní soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2, JUDr. Jiřím Horkým) svým nařízením o projednání věci v jiném složení senátu usiluje o změnu přístupu nalézacího soudu ke stěžovateli v jeho neprospěch. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010, nevyplývá, v čem konkrétně jsou spatřovány rozpory a vadná hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Napadené usnesení nadto obsahuje pouze obecný odkaz na porušení zásady volného hodnocení důkazů, leč bez jakéhokoliv zdůvodnění, zejména bez zdůvodnění toho, proč senát JUDr. Jiřího Horkého nebude schopen vytýkané vady odstranit. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu pouhý obecný odkaz na porušení zásady volného hodnocení důkazů je nedostačující. Přikázání věci jinému soudci je pak třeba odůvodnit zcela závažným vybočením z logiky projednávané věci.
Stěžovatel dodal, že městský soud rovněž porušil zásadu zákazu libovůle při hodnocení důkazů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 82 Ústavy, ze kterého vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést. Stěžovatel poukazuje i na porušení zásady rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť městský soud straní státnímu zástupci a zaujatě hodnotí důkazy navrhované stěžovatelem.
Závěrem stěžovatel poukázal i na porušení svého práva na přiměřenou dobu řízení, v čemž spatřuje zejména porušení či. 38 odst. 2 Listiny a porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2003 a podle jeho názoru v důsledku chyb a podjatosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení stojí nyní již stěžovatel šestým rokem před soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 T 176/2004. Zjistil že v předmětné věci je proti stěžovateli vedeno trestní zřízení pro trestný čin podvodu, tak jak bylo stručně rekapitulovaného v bodu I tohoto usnesení. Výše byl rovněž dostatečně demonstrován vývoj řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 a před Městským soudem v Praze, včetně jejich rozdílného pohledu na vedení tohoto řízení. Jak rovněž plyne z bodu I naposledy bylo rozhodováno napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010. V něm odvolací soud, k odvolání státního zástupce, rozhodl ve výroku takto:
"Podle §258 odst. 1, písm. b) tr. řádu se napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu se věc v r a c í soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Podle §262 tr. řádu se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu." V závěru tohoto usnesení, poté co se opětovně - a podle názoru Ústavního soudu velmi instruktivním způsobem - vyjádřil k výhradám, pro něž odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu nemůže obstát, městský soud dodal: "Podle §262 tr. řádu bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Přestože se jedná o zcela výjimečné prolomení ústavní zásady, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, přičemž nelze jej použít jen proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu I. stupně shodného s míněním odvolacího soudu (poznámka: věta je neúplná). V daném případě je nutno konstatovat, že již podmínky pro použití tohoto ustanovení byly splněny. Jak je patrno z průběhu dosavadního řízení, soud I. stupně v daném složení senátu již ve věci rozhodoval opakovaně, přičemž je zřejmé, že opakovaně nesplnil pokyny odvolacího soudu zejména v tom směru, aby se vystříhal jednostranného posuzování provedených důkazů. Opakovaně nepostupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, přičemž zejména zcela v rozporu se zákonem zastává stanovisko, že v případě, že státní zástupce není schopen prokázat vinu obžalovaného, nebude tak činit soud. Jak již bylo uvedeno výše, podle tohoto ustanovení je sice státní zástupce povinen dokazovat vinu obžalovaného, ale současně podle tohoto ustanovení to nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí."
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává zejména ochrany svého základního práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces zahrnujícího jak zásadu rovnosti stran řízení, tak nutnost projednat věc bez zbytečných průtahů. Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hledisek napadené rozhodnutí, jakož i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je namístě uvést následující.
Z čl. 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí, a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že příslušným soudcem má být vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité konkrétní věci podle zákona a podle rozvrhu práce povolán; má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný.
Jinými slovy, podstata tohoto práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 271 a násl.). Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Ústavní soud se také již ve svých rozhodnutích vyjadřoval k aplikaci ustanovení §262 TrŘ; tu dal najevo, že postup podle uvedeného ustanovení, a to i podle jeho věty prvé, by měl být právě z důvodu, že jde o průlom do zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny, postupem sice výjimečným, ale v odůvodněných případech dovoleným (srov. např. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1100/10 ze dne 26. 4.2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 809/10 ze dne 22. 4. 2010 atd.).
Podle přesvědčení Ústavního soudu, v souladu s právě uvedenými zásadami, i v projednávaném případě platí, že jakkoliv je postup podle §262 TrŘ výjimečný, není v posuzované věci důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Jestliže totiž odvolací soud - po pečlivém a logickém zhodnocení opakovaného vadného postupu soudu prvního stupně, jenž opětovně vícekrát vyústil ve zprošťující výrok - shledal, že účelu trestního řízení bude za daného stavu dosaženo v jiném složení senátu, nelze mu vytknout, že v projednávaném případě k aplikaci §262 TrŘ, 1. věty in fine, přistoupil.
Z rekapitulace věci sub I. tohoto usnesení je totiž zřejmé, že odvolací soud nejprve několikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Své rozhodnutí o projednání věci v jiném složení senátu postavil na nerespektování právních názorů a pokynů vyslovených ve svých rozhodnutích předchozích a na přístupu příslušného senátu soudu prvního stupně k jeho pokynům. Odvolací soud i v usnesení, jež je předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem, vyslovil konkrétní výhrady k zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to v podstatě obdobné povahy jako tomu bylo v jeho předchozích zrušujících rozhodnutích; soud prvního stupně totiž nezhodnotil ve věci provedené důkazy komplexně. Soudu prvního stupně zejména vytýkal, že nepřihlédl ke všem opatřeným a provedeným důkazům (respektive ke všem částem těchto důkazů) a nevypořádal se tak se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dopustil se tak zásadně shodných pochybení, která mu již byla vytýkána. Právě proto, že i poslední rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2009 opakovaně neobsahuje hodnocení všech provedených důkazů v potřebném rozsahu, a nadto část důkazů byla ponechána bez povšimnutí, rozhodl městský soud nejen o zrušení uvedeného rozsudku a o vrácení věci k novému rozhodnutí, ale nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Pokud tedy, jak je z uvedeného patrno, soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nejde jen o formální vadu odůvodnění rozsudku, ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 TrŘ, ale - jak uvedl Městský soud v Praze - také o postup odporující ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 TrŘ. Přitom soud prvního stupně tímto způsobem jednal opakovaně, což jako běžný postup akceptovat nelze. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně nenapravil nedostatky vytýkané mu již dříve, nelze odvolacímu soudu vytýkat neodůvodněnou aplikaci ustanovení §262 věta prvá TrŘ, kterou dostatečně, přiléhavě a v kontextu svých předchozích rozhodnutích, odůvodnil. Proto nelze přisvědčit ani tvrzenému zásahu do stěžovatelova základního práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny (princip zákonného soudce).
Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by byl Městský soud v Praze porušil zásadu rovnosti stran, shledal-li přiléhavou argumentaci státního zástupce, či to, že by prvostupňovému soudu "vnucoval svůj pohled" na projednávaný případ. Prvostupňový soud měl dostatečný podklad k tomu, aby se s výtkami městského soudu vypořádal; to však neučinil. Za této situace je nepodstatné, že městský soud ve svém rozhodnutí názorově konvenuje s příslušným státním zástupcem; na této samotné skutečnosti nelze shledávat nic nepřijatelného. V této souvislosti nelze městskému soudu vytýkat ani to, že v napadeném usnesení nijak nereagoval na stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti proti tomuto státnímu zástupci; městský soud totiž není orgánem, který by o jeho vyloučení rozhodoval, a nadto samotné rozhodování podle §30 a následující trestního řádu nemá a priori vliv na rozhodování v této konkrétní věci, která se týká nařízeného nového složení soudního senátu.
Stěžovatel konečně namítl, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho, neboť soudy jeho věc neprojednaly bez zbytečných průtahů. Tu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že předmětem ústavního přezkumu - vzhledem k petitu stěžovatelem formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím městského soudu byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takové stížnostní žádání Ústavní soud posoudil, přirozeně ve smyslu své judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu IV. ÚS 391/07 z 7. 8. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 46, str. 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy zabývat nemohl. Ostatně, stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdil, že by se byl proti průtahům v řízení před obecnými soudy bránil například postupem podle zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že by byl tedy vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Se zřetelem k tomu nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, ani ostatním jeho návrhům, které učinil (srov. str. 1 tohoto usnesení).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu