ECLI:CZ:US:2010:1.US.1444.10.1
sp. zn. I. ÚS 1444/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou, se sídlem Nad Zlíchovem 9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, č. j. 22 Cdo 2588/2009-310, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, č. j. 23 Co 347/2007-282, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 3. 2007, č. j. 4 C 14/2005-245, ve znění usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 5. 2007, č. j. 4 C 14/2005-260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že jejich postupem bylo porušeno jeho právo na soudních ochranu, garantované čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod, a právo vlastnit majetek a být respektován v ochraně svého majetku, garantované čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh dosavadního řízení. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ (dále též "soud prvního stupně"), jímž bylo rozhodnuto, že budova č. p. 103 na pozemku parc. č. 87 o výměře 77 m2, zapsaná na LV 218 v katastrálním území Malé Číčovice, obec Číčovice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, je v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a žalobkyně Ing. J. K. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto.
Stěžovatel uvádí, že obecné soudy při projednávání a rozhodování věci pochybily, neboť vyhověly žalobkyni, když dospěly k závěru, že za trvání manželství, avšak po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uvedenou budovu stavěli s úmyslem, že jde o stavbu společnou. Soud prvního stupně měl dospět k závěru, že se tak stalo na základě konkludentní dohody. Odvolací soud dle stěžovatele uvedl, že výslovná dohoda o vlastnictví k nové stavbě uzavřena nebyla, přičemž se nezmiňuje ani o dohodě konkludentní, nicméně z provedených důkazů došel k závěru, že stavbu realizovali spolu. Dále stěžovatel polemizuje s věrohodností svědků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dodává, že kupní smlouvy uzavíral pouze on a pouze on byl v katastru nemovitostí uveden jako výlučný vlastník. Stavbu měl rovněž financovat pouze stěžovatel ze svých výlučných prostředků. Přesto však obecné soudy neučinily odpovídající skutkové a právní závěry, a to ani ve vztahu k financování stavebního spoření, splácení půjček, řízení staveb apod.
V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, z nějž vyplývá, že pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají spoluvlastníky stavby.
Dle stěžovatele ani formální účast např. na získání finančních zdrojů ještě není "spoluprováděním stavby" ve smyslu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud měl přehlédnout, že na rozdíl od režimu bezpodílového spoluvlastnictví či společného jmění manželů podílové spoluvlastnictví ještě právně nezakládá ani konkludentní dohoda o způsobu jejího financování.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 11 Listiny základních práv a svobod:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobkyně se domáhala určení podílového spoluvlastnictví k uvedené nemovitosti.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 3. 2007, č. j. 4 C 14/2005-245, ve znění usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 5. 2005, č. j. 4 C 14/2005-260, bylo určeno, že budova č. p. 103 na pozemku parc. č. 87 o výměře 77 m2, zapsaná na LV 218 v katastrálním území Malé Číčovice, obec Číčovice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, je v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a žalobkyně, přičemž podíl každého je 50 %. V odůvodnění soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že se zabýval tím, zda se budova stala výlučným vlastnictvím stěžovatele nebo zda ji stěžovatel a žalobkyně nabyli do podílového spoluvlastnictví. Dle soudu prvního stupně, jde-li o stavbu, nabývá vlastnictví k ní stavebník, přičemž není rozhodné, komu bylo adresováno stavební povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu jejich dohody. Tato dohoda dle soudu prvního stupně nemusí být písemná. Spoluvlastnictví je založeno, je-li to z obsahu dohody zřejmé. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z těchto osob, nelze vyloučit závěr, že stavebníky jsou všechny osoby, které se stávají spoluvlastníky stavby. Při posuzování takových případů má být přihlédnuto ke všem okolnostem. Dle soudu prvního stupně z provedeného dokazování vyplývá skutkový závěr, že stěžovatel a žalobkyně uzavřeli konkludentní dohodu o vlastnictví k nově vzniklé budově. Podle toho se stěžovatel i žalobkyně měli po celou dobu stavby chovat a vystupovat tak i vůči třetím osobám.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že závěry soudu prvního stupně o existenci konkludentní dohody nemají oporu v provedeném dokazování, neboť závěry o chování účastníků a jejich vystupování vůči třetím osobám byly vytrženy z kontextu bez vnitřní logiky. V odvolání rovněž dodal, že v tomto směru zůstalo dokazování neúplné a posouzení financování stavby je neobjektivní.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, č. j. 23 Co 347/2007-282, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěrem o uzavření dohody. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně mělo být zřejmé, že účastníci prováděli stavbu s úmyslem, že jde o "stavbu společnou".
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž dovoláním, avšak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, č. j. 22 Cdo 2588/2009-310, bylo toto dovolání odmítnuto.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení těchto rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně i soud odvolací se věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí o určení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, resp. o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, řádně odůvodnily.
Ohledně provádění a zejména hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací zmíněnou otázku posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a uzavření dohody mají za prokázané, přičemž svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ze stejných důvodů Ústavní soud dodává, že v projednávané věci nedošlo ani k zásahu do práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu