ECLI:CZ:US:2010:1.US.2140.10.1
sp. zn. I. ÚS 2140/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Q. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, čj. 64 Co 180/2010 - 40, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 1. 2010, čj. 9 C 403/2009 - 28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho práva na nerušené užívání majetku a práva na zákonného soudce, ve spojení se zákazem diskriminace, zakotvených čl. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k ní.
Stěžovatel má za to, že díky nesprávnému postupu Policie ČR byl připraven o výnosy ze zadržených peněžních prostředků na účtu, které tak neoprávněně pobírala společnost Reiffeisenbank, a. s., jako zřizovatel účtu. Prostředky na účtu byly zajištěny po dobu 2 let, poté byly bez náhrady ušlých výnosů uvolněny. Smyslem rozhodnutí podle §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), je pouze omezení nakládání s finančními prostředky, nikoliv současné zhoršení právního postavení majitele účtu vyvolané odstoupením poskytovatele od smlouvy.
Stěžovatel dále brojí proti rozvrhu práce Městského soudu v Praze, který považuje za diskriminační a zasahuje do práva na zákonného soudce, neboť v případě, kdy žalobcem nebo žalovaným je cizinec, připadá věc automaticky jen třem z jeho senátů. Dochází tak k neoprávněnému zúžení okruhu zákonných soudců rozhodujících ve věcech cizinců oproti obecným pravidlům přidělování nápadu žalob, jejichž účastníky jsou občané České republiky.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal náhrady škody vzniklé bezdůvodným zajištěním peněžních prostředků na jeho účtu orgány činnými v trestním řízení. Obvodní soud pro Prahu 5, usnesením ze dne 5. 1. 2010, čj. 9 C 403/2009 - 28, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, usnesením ze dne 22. 4. 2010, čj. 64 Co 180/2010 - 40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí, kterým byla vyslovena místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a uvedl dva okruhy námitek. Prvním brojí proti postupu Policie ČR, respektive společnosti Reiffeisenbank, a. s., která si "neoprávněně přivlastnila" příslušenství peněžních prostředků zajištěných na jeho účtu, druhým pak proti "diskriminujícímu" rozvrhu práce Městského soudu v Praze (dále "odvolací soud").
Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek stěžovatele je nutno připomenout, že se týkají rozhodnutí, které svou ústavní stížností nenapadl. Z tohoto důvodu tedy nemůže být podrobeno přezkumu Ústavního soudu. Argumenty směřující proti postupu Policie ČR, případně společnosti Reiffeisenbank, a. s., v jeho věci by mohl stěžovatel uplatnit u Ústavního soudu pouze tehdy, pokud by jimi brojil proti meritornímu rozhodnutí ve věci. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (např. sp. zn. III. ÚS 441/04). Z tohoto pohledu je ústavní stížnost směřující proti usnesení o místní příslušnosti nepřípustná, neboť jde pouze o rozhodnutí procesní povahy. Ústavněprávní dopady takovéhoto rozhodnutí by bylo možno namítat až v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž bylo řízení v dané věci skončeno.
Druhým okruhem námitek stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem rozdělování agendy u odvolacího soudu s tím, že jím dochází k jeho diskriminaci a zásahu do práva na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Podle ustanovení §36 odst. 2 OSŘ rozvrh práce určí, který senát nebo soudce věc projedná a rozhodne.
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98 a další) dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení.
V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 307/03, ze dne 27. 5. 2004, Ústavní soud vyslovil, že ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že okruh "zákonných soudců" se v souvislosti se specializací jednotlivých senátů odvolacího soudu poněkud "zužuje". Přidělování soudní agendy se však, i při zachování specializace, děje na základě předem stanoveného rozvrhu práce, jímž se, ve smyslu shora citovaných ustanovení, stanoví příslušnost soudce. Znamená to mimo jiné, že i spor nebo jinou právní věc s cizím prvkem smí projednat a rozhodnout jen soudce určený v souladu s rozvrhem práce.
Stěžovatelem tvrzené porušení principu zákonného soudce jako jedné ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů by tak nastalo především v případě, jestliže by jeho věc projednal a rozhodl senát (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel určen rozvrhem práce, byl by určen libovolně, nahodile nebo účelově. Nejde však o libovůli nebo o účelovost, pokud je nápad v rámci rozvrhu práce předem rozdělen na určitá oddělení, umožňující jejich specializaci, jako je tomu v případě stěžovatele pro věci s cizím prvkem. Pokud takovéto rozdělení agendy odpovídá obecně kladeným požadavkům na rozvrh práce, jako je předvídatelnost a transparentnost, nelze v takovém "vyčlenění" jednotlivých senátů, v rozporu s názorem stěžovatele, spatřovat prvky diskriminace.
Stěžovatel přitom netvrdí, že by postup odvolacího soudu v jeho věci byl v rozporu s jeho rozvrhem práce, tj. že by nebyl dodržen v něm konkrétně stanovený postup, ale jeho námitky směřují proti rozvrhu práce jako takovému.
Ústavní soud v daném případě neshledal, že by postup rozdělování soudní agendy odvolacího soudu, jehož rozvrh práce stěžovatel napadl, byl jakkoliv diskriminačním, vykročujícím z limitů předvídaných v čl. 38 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené mu tak nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu