ECLI:CZ:US:2010:1.US.2184.10.1
sp. zn. I. ÚS 2184/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem Rokycany 1, ul. Josefa Knihy 177, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, č. j.14Co 240/2010-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu. Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovatelka nejprve popisuje napjaté vztahy mezi ní a vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti - jejím bývalým manželem M. V. Upřesňuje, že v roce 2006 opustil M. V. nemovitost (dále také "nemovitosti" nebo "předmětné nemovitosti" nebo "rodinný dům"), kde bydlí stěžovatelka s L. V. - nezletilou dcerou stěžovatelky a M. V. - a kde do té doby žila stěžovatelka, L. V. a M. V. ve společné domácnost; tato nemovitost patří do společného jmění manželů. V roce 2010 se M. V. rozhodl do předmětné nemovitosti vrátit s tím, že tam bude užívat některé místnosti k bydlení.
Stěžovatelka uvedla, že za tím účelem začal M. V. provádět (bez souhlasu stěžovatelky jako rovnodílné spoluvlastnice nemovitosti) v přízemí rodinného domu stavební úpravy, resp. začal zasahovat do běžného chodu domácnosti stěžovatelky. Začal stěhovat nábytek z jídelny rodinného domu; vymontoval zámky FAB, které zde měla stěžovatelka připevněné na dveřích od obývacího pokoje, aby si mohla uzamknout své osobní věci; zamezil stěžovatelce přístup z kuchyně do jídelny tím, že dveře zatarasil sololitovou deskou a zajistil přiloženou židlí; nařídil, aby pes nezletilé L. volně po domě nepobíhal a aby ho nezletilá měla pouze ve svém dětském pokoji.
Stěžovatelka podala návrh na nařízení předběžného opatření dle §102 o. s. ř., kterým se mimo jiné domáhala, aby soud vydal usnesení, kterým uloží M. V. povinnost zdržet se veškerých stavebních a jiných úprav prováděných v předmětném domě. Tomuto návrhu Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 28. 4. 2010, č. j. 11 C 56/2009-113, vyhověl. K odvolání M. V. však Krajský soud v Plzní usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 14 Co 240/2010-132, rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně v napadeně části mění tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá.
Stěžovatelka tvrdí, že citovaným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo zaručené jí zejména čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") [ochrana soukromého a rodinného života, ochrana lidské důstojnosti].
Stěžovatelka dodává, že shora citované rozhodnutí prvostupňového soudu nezakazuje M. V. užívání předmětných nemovitostí, ale pouze mu nařizuje zdržet se provádění veškerých stavebních a obdobných úprav v předmětném domě, jakož i manipulaci s movitými věcmi. Takové opatření je prý s ohledem na prokázaný stav žádoucí; jeho přijetí pokládala stěžovatelka za vhodné dočasné řešení vztahů účastníků do doby, než bude společné jmění manželů vypořádáno a rozhodnuto, který z bývalých manželů bude mít nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví. Takové omezení vlastnického práva (zákazem stavebních úprav a zákaz manipulace s věcmi nad rámec běžného užívání věcí) je z pohledu stěžovatelky přiměřené a chránící právo stěžovatelky na pokojný rodinný život. M. V. pak takové opatření žádným zásadním způsobem neomezuje.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Rokycanech pod sp. zn. 11 C 56/ 2009. Zjistil, že k návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření vydal uvedený soud dne 28. 4. 2010 usnesení č. j. 11 C 59/2009-113, jímž rozhodl tak, že: "I. Žalobce [M. V. - poznamenal Ústavní soud] je povinen se zdržet provádění veškerých stavebních a obdobných úprav v domě č.p. 369 nacházejícího se na stavební parcele p.č. st. 1246, včetně přilehlé zahrady domu č.p. 369 a včetně objektu bez č.p./č.e. na stavební parcele p.č. st. 1317 (jiná stavba), vše v katastrálním území a obci Volduchy, dále je povinen zdržet se jakékoliv manipulace s movitými věcmi nacházejícími se v předmětném domě vyjma manipulace v souvislosti s běžným užíváním těchto věcí. II. Návrh na uložení povinnosti žalobci zdržet se vstupu do rodinného domu č.p. 369 na stavební parcele p.č. 1246, v obci a katastrálním území Volduchy a návrh uložení povinnosti žalobci strpět uvedení rodinného domu do původního stavu odpovídajícím stavu před 16.4.2010 se zamítá." Soud zejména uvedl, že v daném případě jsou splněny podmínky nařízení předběžného opatření z důvodu potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť stěžovatelka (dále také "žalovaná") spolu s návrhem doložila, že je společně s M. V. (dále také "žalobcem") spoluvlastníci nemovitosti uvedených ve výroku I tohoto usnesení. Žalobce se odstěhoval v roce 2006 a v současné době plánuje návrat s tím, že hodlá oddělit dvě místnosti a učinit úpravy předmětného domu tak, aby tento mohl obývat odděleně od žalované. Potřeba zatímní úpravy poměrů - podle okresního soudu - vyplývá ze skutečnosti, že přestože prozatím v probíhajícím řízení o vypořádáni společného jmění manželů, jehož součástí jsou také předmětné nemovitosti, nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, žalobce začal činit bez souhlasu žalované, opatření a úkony, které mohou být nevratné a výrazným způsobem zasahují do dispozic předmětných nemovitostí. Současně tak omezuje žalovanou a její dceru v řádném vykonávání jejich bytové potřeby. Důvodem takového počínání žalobce - podle soudu - přitom nemůže být řešení jeho bytové potřeby, neboť ten se sám dobrovolně odstěhoval a svoji bytovou potřebu řešil jiným způsobem po dobu delší než 3 roky.
Okresní soud však nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby se žalobce zdržel vstupu do rodinného domu, neboť by tak došlo k nepřiměřenému omezení jeho spoluvlastnického práva (užívacího práva). Soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti žalobci strpět uvedení předmětného rodinného domu do původního stavu odpovídajícího stavu před 16. 4. 2010, neboť navržený pojem "původní stav před l6. 4. 2010" je podle soudu zcela neurčitý a tedy nevykonatelný.
K odvolání M. V. Krajský soud v Plzni usnesením z 24. 5. 2010, č. j. 14 Co 240/2010-132, rozhodl tak, že: "Usnesení soudu prvního stupně se v napadené části, to je ve výroku I m ě n í tak, že se návrh na vydání předběžného opatření, jímž by žalobci byla uložena povinnost zdržet se provádění veškerých stavebních a obdobných úprav v domě č.p. 369 nacházejícího se na stavební parcele p.č. st. 1246, včetně přilehlé zahrady domu č.p. 369 a včetně objektu bez č.p./ č.e. na stavební parcele p. č. st. 1317 (jiná stavba), vše nemovitosti v katastrálním území a obci Volduchy, dále zdržet se jakékoliv manipulace s movitými věcmi nacházejícími se v předmětném domě vyjma manipulace v souvislosti s běžným užíváním těchto věcí, z a m í t á." Krajský soud zdůraznil, že u obou předběžných opatření upravených v §102 o. s. ř. je třeba důsledně zkoumat, zda je nárok alespoň osvědčen a zda se takováto úprava v tom kterém okamžiku jeví nezbytnou. V přezkoumávané věci žalovaná (stěžovatelka) odůvodňovala návrh na nařízení předběžného opatření tím, že žalobce činí kroky k tomu, aby rodinný dům ve Volduchách opět mohl užívat k trvalému bydlení a že si tak snaží vytvořit podmínky, aby měl v řízení o vypořádání společného jmění lepší předpoklady přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Z dikce ustanovení zákona však podle krajského soudu vyplývá, že použití institutu předběžného opatření je výjimečné. Jedním z nezbytných předpokladů použití tohoto ustanovení je skutečnost, že se jedná o stav, kdy je potřeba zatímní úpravy poměrů naléhavá. V době rozhodování soudu zde musí být stav, z něhož je možné dovodit, že bezprostředně hrozí nebezpečí újmy nebo ohrožení zájmů či práv navrhovatele. Odvolací soud však žádné bezprostřední ohrožení zájmů žalované či nebezpečí újmy, které by vyžadovalo zatímní úpravy poměry účastníků, neshledal. Předmětná nemovitost je ve společném jmění žalované a žalobce. Je zcela bez právního významu, že žalobce po určitou dobu nemovitost neužíval. Tím jeho spoluvlastnické právo k nemovitosti nebylo nijak oslabeno. Snaha M. V. opět realizovat své spoluvlastnické právo jistě určitým způsobem omezuje žalovanou. Tomu však nelze předběžným opatřením zabránit. Žalovaná nespecifikovala, jaké konkrétní stavební úpravy by žalobce měl v nemovitosti provádět. Nemovitost bude nadto pro účely vypořádání SJM oceňována podle stavu, v jakém se nacházela ke dni rozvodu manželství účastníků, takže k eventuelním úpravám nebude při oceňování nemovitostí přihlíženo. Byť žalovaná nařízení předběžného opatření odůvodňuje potřebou zabránit soustavným zásahům do svých základních práv, pokud by jejímu návrhu bylo vyhověno, došlo by naopak k zásahu do práv M. V.
III.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala zejména ochrany svého základního práva na ochranu soukromí a rodinného života. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů se pak o to důrazněji projevuje tehdy, je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodl (lhostejno jakým způsobem) o návrhu na nařízení předběžného opatření. Jen výjimečně jsou totiž předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, která pravomocnému skončení řízení předcházejí. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na omezenou způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze sice tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i v případě, že návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. též nález IV. ÚS 189/01 z 21.11.2001, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, str. 327). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový); tj. jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda toto jeho rozhodnutí není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález II. ÚS 221/98 z 10.11.1999, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, str. 171 a násl.]. Dle přesvědčení Ústavního soudu právě uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí krajského soudu zcela vyhovuje.
Ústavní soud rovněž ve své ustálené judikatuře (srov. např. nálezy uvedené shora) vychází z názoru, že posouzení podmínek nařízení nebo nenařízení předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu. V právě projednávaném případě se přitom stěžovatelce podmínky odůvodňující nařízení předběžného opatření prokázat nepodařilo; to správně a přehledně v napadeném rozhodnutí vysvětlil krajský soud, který akcentoval i nutnost - při rozhodování o předběžném opatření - chránit jak práva toho, kdo nařízení tohoto opatření navrhuje, tak toho, proti němuž má eventuálně směřovat. Ústavní soud nemá co by k jeho závěrům v této souvislosti dodal. Nadto ze spisového materiálů neplyne, že by M. V. prováděné úpravy omezovaly stěžovatelku v užívání domu nad únosnou míru. Ty zásahy M. V., na něž stěžovatelka poukazuje (stěhování nábytku, vymontování zámku, zatarasení dveří sololitovou deskou) lze stěží označit za stavební úpravy v domě, jak se stěžovatelka kvalifikuje. Ve stěžovatelčině případě - jak právem dovodil Krajský soud v Plzni - podmínky nařízení předběžného opatření evidentně splněny nebyly (srov. k tomu přiměřeně i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 422 a násl.).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu