ECLI:CZ:US:2010:1.US.2206.10.1
sp. zn. I. ÚS 2206/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou AK Janák Zeithaml & spol., se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12 proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. dubna 2010 sp. zn. 22 EXE 596/2010 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010 sp. zn. 19 Co 250/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (Úřední věstník C 83 ze dne 30. března 2010), včetně porušení základních principů právního státu - porušení principu právní jistoty a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla nařízena exekuce.
Námitky stěžovatele převážně směřují do předcházejícího řízení, ve kterém bylo vydáno vykonatelé soudní rozhodnutí [rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. června 2009 (7C 75/2009-41) ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009 (21 Co 530/2009-56)] a tvrdil, že rozhodnutí jsou nezákonná a zmatečná. Stěžovatel poukázal na svoji zdravotní, sociální a finanční situaci, pro kterou byl v plném rozsahu osvobozen od placení soudních poplatků. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ochrana jeho zájmů a práv vyžadovala, aby mu byl ustanoven zástupce pro nalézací řízení z řad advokátů, který mohl účinně hájit jeho práva před soudem (uplatnit námitku promlčení). Stejné důvody platí i pro řízení exekuční, které je stiženo stejnou vadou, neboť stěžovatel není schopen hájit svá práva a bylo povinností soudu mu ustanovit zástupce.
Stěžovatel se svým návrhem domáhá, aby Ústavní soud upřednostnil ochranu konkrétního subjektivního ústavního práva nad striktní aplikací zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil. Dále ponechal na úvaze Ústavního soudu, v případě vyhovění jeho ústavní stížnosti, aby rozhodl o náhradě nákladů jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem státem.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti nařízení exekuce, neboť stěžovatel nenamítal nedostatek takových skutečností, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"). Obecné soudy při nařízení exekuce zkoumaly exekuční titul, tedy existenci vykonatelného rozhodnutí, a to po stránce formální i materiální. Dospěly k závěru, že exekuční titul byl účastníkům řízení řádně doručený, nabyl právní moci, uplynula lhůta k plnění, účastníci jsou řádně identifikováni a přesně jsou vymezena práva a jemu odpovídající povinnosti, včetně přesně stanovené lhůty k plnění. Rozhodnutí o zaplacení peněžité částky bylo vydáno s dodatkem "ztráty výhody splátek" a soud zkoumal, zda u stěžovatele došlo ke ztrátě výhody splátek. Dále se zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace oprávněného a povinného a zda exekuce je navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 22. června 2007 sp. zn. 20 Cdo 2010/2006 a usnesení ze dne 23. ledna 2001 sp. zn. 21 Cdo 593/2000.
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí jednoznačně vyplynulo, že stěžovateli dle rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. června 2009 sp. zn. 7 C 75/2009 byla uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 25 234 Kč s přísl. V pravidelných měsíčních splátkách 1 300 Kč, splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit oprávněné náklady řízení ve výši 1 280 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2009 sp. zn. 21 Co 530/2009 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí nabylo právní moci a s ohledem na tvrzení uvedené v podaném návrhu na nařízení exekuce, že stěžovatel jako povinný dobrovolně nesplnil ani částečně svoji povinnost, exekuční titul je v plném rozsahu vykonatelný. V řízení bylo prokázáno, že rozhodné skutečnosti pro nařízení exekuce podle §44 odst. 7 exekučního řádu byly splněny a exekuční titul ve výši přiznané pohledávky nepřekračuje výši přiznané pohledávky a titulem přiznané právo nebylo prekludováno.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v opravných prostředcích ani v ústavní stížnosti nepopřel ani nezpochybnil žádnou z rozhodných skutečností pro nařízení exekuce. Z obsahu spisu ani z podnětu stěžovatele nevyplývá, že by popíral samotnou existenci dlužné částky vůči oprávněné, nesouhlasil s výší vyčísleného příslušenství, které je povinen zaplatit.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v řízení o vydání meritorního rozhodnutí porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces jednak tím, že se dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi, které byl stěžovatel schopen namítat, a zejména tím, že soudy při své činnosti měly zjistit, že se jedná o případ uvedený v §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. V řízení o ústavní stížnosti je namítána nezákonnost a zmatečnost podkladových rozhodnutí, aniž by stěžovatel navrhl zrušení všech vydaných rozhodnutí, neboť brojí toliko proti exekučním rozhodnutím. Stěžovatel netvrdil, že před obecnými soudy probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř. a nenavrhl odložení výkonu rozhodnutí do doby, než bude o této žalobě pravomocně rozhodnuto. K dotazu Ústavního soudu právní zástupkyně stěžovatele sdělila dne 4. listopadu 2010, že jí není známo, zda stěžovatel žalobu pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř. proti rozhodnutí nalézacího soudu podal či nikoli.
Ústavní soud se nemohl zabýval tím, zda v řízení o vydání meritorního rozhodnutí byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v této části ústavní stížnost nesplňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené ustanovením §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, včetně porušení základních principů právního státu - porušení principu právní jistoty a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud, protože neshledal stěžovatelův návrh důvodným, nepřiznal stěžovateli zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. prosince 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu