ECLI:CZ:US:2010:1.US.2296.10.1
sp. zn. I. ÚS 2296/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. Š., advokáta, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 2. 2010, č. j. 13 EC 11/2009-99, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2010, č. j. 25 Co 197/2010-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Chebu bylo rozhodnuto, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování ve výši 1.440,- Kč. Při jejím stanovení určil soud podle §9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. odměnu advokáta-opatrovníka (žalované osoby neznámého pobytu) za jeden úkon právní pomoci ve výši 300,- Kč.
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud uvedl následující:
"V přezkoumávané věci byl opatrovník ustanoven žalované jako osobě neznámého pobytu, tedy tarifní hodnotou věci je částka 500,- Kč. Dle ust. §7 citované vyhlášky činí sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 500,- Kč částku 300,- Kč. Uvedené zcela jednoznačně vyplývá z citovaného zákonného ust. §9 odst. 5 vyhlášky, které je ustanovením kogentním. Soud I. stupně tak postupoval správně, když opatrovníku žalované určil odměnu za úkon ve výši 300,- Kč a jeho rozhodnutí nelze nic vytknout. Argumentace opatrovníka žalovaného, že se jedná o činnost, kterou je třeba považovat za poskytování právních služeb advokátem, je sice pravdivá, avšak za stavu, kdy advokát poskytuje právní službu jako opatrovník, přísluší odměna, nikoliv podle §7 vyhl. č. 177/1996 Sb., nýbrž odměna dle ust. §9 odst. 5 citované vyhlášky, když toto ustanovení je ustanovením speciálním k obecnému ustanovení danému v §7. Pokud se žalovaný dovolával rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 468/2007-140, odvolací soud se závěry tohoto rozhodnutí nesouhlasí z důvodů výše uvedených. Zároveň není odvolací soud tímto rozhodnutím vázán."
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutími shora uvedených soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a "právo rovnosti" ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhá jejich zrušení.
V konkrétnostech stěžovatel polemizuje s názorem Krajského soudu v Plzni, že ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb. o odměně advokátů (advokátní tarif) je ustanovením speciálním k obecnému ustanovení §7 advokátního tarifu. Nicméně, i pokud by tomu tak bylo, je prý zcela nepochybné, že toto ustanovení je ve zřejmém rozporu se zásadou rovnosti. Je totiž zřejmé, že úloha advokáta při výkonu funkce opatrovníka je daleko zodpovědnější a složitější, než při výkonu advokátní činnosti jako takové a při zastoupení mandanta, se kterým si advokát může ujasnit sporné či nejasné otázky v řízení. Při výkonu funkce opatrovníka musí advokát nejen navrhnout možnosti při vedení sporu, ale i o tomto postupu sám rozhodnout, přičemž může vycházet toliko z obsahu spisu a nikoliv z dalších skutečností, které může znát pouze účastník řízení. V této souvislosti stěžovatel dodává, že již řada soudů se s tímto názorem ztotožnila a odměnu opatrovníka v případě, že ji vykonává advokát, určuje nikoliv dle §9 odst. 5 advokátního tarifu, ale podle §7 této vyhlášky. Průlomovým rozhodnutím bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 468/2007 nebo 20 Co 512/2007.
II.
Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Zde lze citovat kupříkladu rekapitulující usnesení sp. zn. III. ÚS 2160/10:
"Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními sp. zn. IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10 či III. ÚS 2797/09 - odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska III. ÚS 2160/10 účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 880/09 či II. ÚS 647/10).
Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2380/08 platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.
Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.".
III.
Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nevidí důvod odchýlit se od shora citované vlastní judikatury. Proto - po shledání, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu