ECLI:CZ:US:2010:1.US.249.10.1
sp. zn. I. ÚS 249/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Z., zastoupeného Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem Příbram I, Nám. T. G. M. 154, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, čj. 12 To 371/2009 - 169, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 7. 2009, čj. 2 T 101/2009 - 130, a proti postupu Okresního soudu v Příbrami v této trestní věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se O. Z. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V postupu Okresního soudu v Příbrami, který mu pro dovolací řízení neustanovil obhájce, spatřoval porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Proto navrhl, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Příbrami ustanovit stěžovateli pro dovolací řízení obhájce.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu dílem dokonaným (bod I./7), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k ustanovení §250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ (ad I.) a (ad II.) pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 TrZ ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Za skutek v bodě I. byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a za skutek pod bodem II. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o společném trestu a způsobu jeho výkonu (bod I.). Při nezměněném výroku o vině nově stěžovatele odsoudil ke společnému a souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Trestné činy stěžovatel spáchal tím (zkráceně popsáno), že při žádostech o poskytnutí úvěrů od různých bank a společností předkládal odcizené či zfalšované průkazy totožnosti, nepravdivá potvrzení zaměstnavatele, uváděl nepravdivé údaje o výši příjmu a zaměstnání. Poskytnuté úvěry nesplácel (bod I./7). Součet úvěrů ve všech osmi případech, uvedených pod bodem I. výroku rozsudku, přesahuje 700.000,- Kč, pod bodem II. pak 90.000,- Kč. Tohoto jednání se dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření uloženého mu v trvání třiceti osmi měsíců za pokračující provinění loupeže podle §234 odst. 1 TrZ.
Po odstranění vad prvotního podání stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasil s posouzením své osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty a poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/06. Veškerá svá předchozí odsouzení spáchal jako mladistvý a nenaplňovala závažnost trestných činů tak, jak ji specifikovalo ustanovení §62 TrZ. Není tam uveden ani trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 TrZ, za který je nyní odsouzen. Tento čin je zvlášť nebezpečným trestným činem pouze svojí horní hranicí trestní sazby, která činí osm let. V této souvislosti zpochybnil způsob zjištění výše škody, která se odrazila v právní kvalifikaci jeho jednání, jež bylo, právě s ohledem na výši škody, subsumováno pod odst. 4 §250b TrZ. Veškeré dílčí útoky spáchal ve stadiu pokusu, pouze v jednom případě se mu podařilo získat úvěr ve výši 50.750,- Kč, ve zbytku mu úvěr nebyl nikdy poskytnut, a proto je škoda cca 700.000,- Kč pouze hypotetická, neboť mu nebyl prokázán úmysl zapůjčit si právě tuto částku. Od počátku tvrdil, že nikdy nechtěl získat tak velkou částku. Současně je přesvědčen, že nebyla respektována místní příslušnost soudu, neboť jednání, která jsou mu kladena za vinu, se mimo jiné dopouštěl v internetové kavárně v Praze 5. V závěru ústavní stížnosti tvrdil, že mu nebylo umožněno podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přestože žádal soud prvního stupně o ustanovení obhájce.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl především skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a domáhá se přezkoumání jejich závěrů vztahujících se k výši způsobené škody a aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečném recidivistovi a tím i změny v právních závěrech, s cílem dosáhnout nižšího trestu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Není totiž vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To platí ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (viz sp. zn. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Oba soudy, při posuzování předmětné věci, respektovaly záruky plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku. Svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
K námitce, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 TrZ, neboť předchozí trestné činy nejsou uvedeny ve výčtu trestných činů uvedených v §62 TrZ, stejně jako nyní projednávaný trestný čin, lze poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich obecné soudy uvedly, že znaky zvlášť nebezpečné recidivy byly u stěžovatele naplněny nejen po stránce formální, ale také materiální. Jejich závěry se nedostaly do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/06, o který stěžovatel opíral odůvodněnost své námitky.
Formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy upravuje ustanovení §41 odst. 1 TrZ, podle něhož se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, tzn. že musí dojít alespoň k částečnému výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody. Přičemž za "zvlášť závažný úmyslný trestný čin" se, kromě trestných činů taxativně vymezených v §62 TrZ, považují i všechny úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Proto je shora uvedená úvaha stěžovatele nesprávná.
Materiální podmínku vyjádřil zákonodárce požadavkem, aby opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti následně spáchaného trestného činu pro společnost (§41 odst. 1 TrZ věta čtvrtá).
Při posuzování naplnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy obecné soudy vycházely z předchozích odsouzení stěžovatele a z faktu, že v nyní posuzované věci se opětovně dopustil trestného činu spadajícího do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů, ačkoliv již dříve byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. V roce 2004 bylo stěžovateli uloženo nepodmíněné trestní opatření odnětí svobody pro zvlášť závažné úmyslné provinění krádeže podle §247 odst. 1, 3 TrZ a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ, z jeho výkonu byl podmíněně propuštěn. Ještě před rozhodnutím o předchozím provinění se stěžovatel dopustil zvlášť závažného úmyslného provinění loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, a to třemi útoky (jedná se o trestný čin s horní hranicí trestní sazby deset let). Následně mu bylo uloženo souhrnné trestní opatření, z jehož výkonu byl opět podmíněně propuštěn v červnu roku 2006 se zkušební dobou dva roky. Nyní projednávanou trestnou činnost páchal opět více útoky jako pokračující zvlášť závažný úmyslný trestný čin v období od dubna do října roku 2007.
Při posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy obecné soudy hodnotily vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažných úmyslných trestných činů, pro něž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti. V této souvislosti bylo poukázáno na skutečnost, že předchozí trestná činnost byla nejen zvlášť závažným úmyslným proviněním, ale byla skutečně velmi závažná i v rámci typové společenské nebezpečnosti. I nyní projednávaná trestná činnost je charakterizována četností útoků. Stěžovatel se jí dopustil nejen ve zkušební době krátce po podmíněném propuštění, ale také v době, kdy byl nepravomocně odsouzen pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ. S ohledem na charakter v minulosti spáchané trestné činnosti a trestné činnosti nyní projednávané, dospěly obecné soudy k odůvodněnému závěru o soustavném sklonu stěžovatele k deliktnímu jednání, směřujícímu k páchání majetkové trestné činnosti. K posouzení materiální stránky obecné soudy rovněž hodnotily osobnostní charakteristiky pachatele, k nimž uvedly, že ačkoli se stěžovatel k jednání kladenému mu za vinu doznal, nic to nemění na tom, že přes své mládí prokázal velmi rozsáhlé deliktní aktivity. Je osobou výrazněji narušenou, dopouští se velice závažné trestné činnosti, páchá zvlášť závažné úmyslné trestné činy, z předchozího výkonu trestního opatření si nevzal ponaučení a nevážil si podmíněného propuštění na svobodu. Právě skutečnost, že se trestné činnosti dopustil krátce po podmíněném propuštění, podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho osoby a jednání. Z uvedeného tedy vyplývá, že byla splněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že okolnost, že opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin po předchozím odsouzení, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Pokud jde o výši způsobené škody, ta není pouze hypotetická v podobě pouhého součtu čísel, jak tvrdil stěžovatel, ale vychází z konkrétních důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů, z nichž byl bez jakýchkoli pochybností zjištěn úmysl stěžovatele směřující k získání úvěru v celkové výši cca 800.000,- Kč. Důvodem byla výše jeho dluhů, přesahující částku 400.000,- Kč, které chtěl pokrýt právě penězi z úvěrů. Konečně i sám stěžovatel tvrdil, že peníze chtěl k uhrazení dluhů, byť nejprve uváděl, že výše jeho dluhů je 170.000,- Kč, pak 250.000,- Kč (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Proto soud neakceptoval jeho obhajobu, uváděnou i nyní v ústavní stížnosti, že pokud by dostal jeden z úvěrů, už by si další úvěry nebral. K tomu pak odvolací soud, po doplnění dokazování exekučními spisy a spisy Nc, dodal, že výše dluhů stěžovatele v rozhodné době byla podstatně vyšší a přesahovala částku jeden milion korun. Jak dále uvedl, obhajoba stěžovatele o získání peněz z úvěru pro účely pokrytí dluhů nemohla obstát i z toho důvodu, že peníze získané z úvěru ve výši 50.750,- Kč (bod I./7) nepoužil ani na běžící exekuce, ani nesplatil část dalších svých dluhů a takto poskytnutý úvěr nesplácel. Kromě toho vysvětloval svoji snahu získat peníze i motivací uskutečnit plánovanou zahraniční cestu s přítelkyní. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel byl minimálně srozuměn s tím, že uvedením nepravdivých údajů při uzavření úvěrových smluv způsobí značnou škodu.
Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že vzhledem ke skutečnosti, že šlo o pokus, byť způsobilý (viz úspěšné získání úvěru pod bodem I./7 výroku rozsudku), je jasné, že nemohlo dojít ke způsobení faktické škody v uvedené výši. Ale jednání stěžovatele (např. získávání rodných čísel fiktivních žadatelů pomocí počítačového programu) k tomuto následku jednoznačně směřovalo. Proto se nemůže dovolávat toho, že značná škoda fakticky nebyla způsobena. Pokud bylo prokázáno, že stěžovatel jednal v úmyslu způsobit značnou škodu, ač k dokonání nedošlo, tak jeho jednání bylo důvodně posouzeno jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 4 písm. b) TrZ.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzený jiný zásah, kdy navrhl, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Příbrami ustanovit stěžovateli pro dovolací řízení obhájce, Ústavní soud shledal tento návrh neopodstatněným.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem. Do dne 19. 8. 2009 byl na základě plné moci zastoupen JUDr. Z. Č. a od 31. 7. 2009 do konce trestního řízení jej, na základě plné moci otce, obhajoval JUDr. M. S.
Podle §41 odst. 5 TrŘ, nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu.
Z rozsudku odvolacího soudu je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že stěžovatel byl řádně poučen o možnosti podat dovolání, avšak pouze prostřednictvím obhájce, jinak nelze podání, byť jako dovolání označené, za dovolání považovat. Stěžovatel nedbal tohoto poučení a přesto, že byl v řízení před soudem zastoupen zvoleným obhájcem, který byl oprávněn podat za stěžovatele i dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu (§41 odst. 5 TrŘ), podal dovolání sám. Tím se zbavil možnosti projednání svého případu v rámci řízení o dovolání.
Na druhé straně je pravdou tvrzení stěžovatele, že na jeho žádosti o ustanovení obhájce pro podání dovolání soud prvního stupně nereagoval, což je nutno mu důsledně vytknout. Nicméně jeho pochybení nemohlo zasáhnout do práva stěžovatele podat řádné dovolání prostřednictvím obhájce, neboť v trestním řízení byl zastoupen obhájcem, kterému svědčila zákonná povinnost podat na žádost klienta dovolání řádně a včas.
Navíc za současného stavu, kdy lhůta pro podání dovolání již uplynula, jak uvedl i sám stěžovatel v ústavní stížnosti, a její navrácení trestní řád nepřipouští (§265e odst. 4 TrŘ), by výrok Ústavního soudu přikazující okresnímu soudu ustanovit stěžovateli obhájce postrádal rozumného smyslu a logiku. Jednalo by se o tzv. akademický výrok, který není s to napravit případné porušení, a to ani v případě, že by Ústavní soud shledal postup okresního soudu v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
Ústavní stížnost v části, v níž stěžovatel namítl místní nepříslušnost Okresního soudu v Příbrami, je nepřípustná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tvrzení o místní nepříslušnosti soudu až v řízení o ústavní stížnosti, a nikoli v předchozím řízení před soudem prvního stupně či v odvolání a ani netvrdil, že by tuto námitku v řízení před soudem uplatnil. K tomu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že tvrzení, jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, ať už před soudem prvního stupně či v odvolání, jako tomu je v tomto případě, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem. Z pohledu zákonných podmínek stanovených v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zakládá taková skutečnost nepřípustnost ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Navíc, jak je patrno z popisu jednotlivých skutkových vět, veškeré dílčí skutky byly spáchány v regionu Příbram.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu