ECLI:CZ:US:2010:1.US.2798.10.1
sp. zn. I. ÚS 2798/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Chomutov, Kadaňská 3550, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2010, čj. 4 To 657/2009 - 286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti L. Ž. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 8. 2009, čj. 4 T 101/2009 - 164. byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci. Skutek spáchal tím, že v lednu 2009 vstoupil do herny v Teplicích. Zde si nasadil na hlavu černou pletenou kuklu s otvory pro oči, přistoupil k obsluze herny, na kterou namířil maketu pistole. V úmyslu v poškozené vzbudit dojem, že se jedná o skutečnou střelnou zbraň, předstíral natažení jejího závěru a se slovy: "dej mi peníze", užitím dalších nadávek a pod pohrůžkou, že poškozenou jinak zabije, požadoval vydání finanční hotovosti. Poškozená mu žádnou finanční hotovost nevydala s tvrzením, že žádné peníze v herně nejsou. Poté z herny odešel. Uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 9. 2004, čj. 23 T 142/2004 - 127, odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců, přičemž uložený trest zčásti vykonal. Z výkonu tohoto trestu byl dne 27. 11. 2006 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti roků.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 11. 2009, čj. 4 To 657/2009 - 217, napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) TrZ, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2009, čj. 4 T 11/2009 - 60, souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z označeného trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně rozhodl o zabrání atrapy střelné zbraně.
Na základě dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 281/2010, rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Důvodem ke zrušení tohoto rozsudku byl souhrn skutečností, který podle "přesvědčení Nejvyššího soudu v posuzované věci neumožňuje učinit jednoznačný a přesvědčivý závěr, že označeného trestného činu se stěžovatel dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, zejména z důvodu chybějící materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy". Odvolacímu soudu přikázal, aby se, v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu, pečlivě a vyčerpávajícím způsobem zabýval právním posouzením předmětného skutku i z hlediska jeho jiné právní kvalifikace, zejména v souvislosti s již zmíněnou materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy.
Následně odvolací soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ. S ohledem na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem již neposoudil jednání stěžovatele jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 TrZ. Za tento trestný čin a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) TrZ, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2009, čj. 4 T 11/2009 - 60, stěžovateli uložil souhrnný trest v trvání osmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh trestního řízení s tím, že je přesvědčen, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, neboť uložený trest je obdobný jako kdyby byl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista. Odvolací soud nepřihlédl k polehčující okolnosti, že se stěžovatel ke skutku doznal, že s ohledem na jeho amatérské provedení se spáchaný skutek vyznačuje nižším stupněm nebezpečnosti, navíc nezpůsobil žádnou škodu na zdraví či majetku a poškozené se omluvil.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší uloženého trestu, který je podle jeho názoru nepřiměřený a nespravedlivý.
Jak vyplývá z čl. 90 Ústavy ČR, jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn a trestní zákon mu pro jeho rozhodování poskytuje alternativní možnosti, z nichž právo výběru přísluší soudu.
Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů nezastupitelné. Zásadně není v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu, tzn. mj. i o (ne)aplikaci polehčujících a přitěžujících okolností, přehodnocovat. Jedná se o otázku, která je součástí nezávislého soudcovského rozhodování (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 91/08). Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, nepřísluší vstupovat do hodnocení skutečností rozhodných pro výši trestu provedeného obecným soudem, není--li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti. To připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu stanovených v trestním zákoně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 243/03, usnesení sp. zn. IV. ÚS 286/99). Pokud obecný soud při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin postupuje podle obecných zásad platných pro ukládání trestů, jako tomu bylo v projednávané věci, není dán důvod pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rozhodování soudu o druhu a výměře trestu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se odvolací soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu a jednání stěžovatele neposuzoval jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Při úvaze o výši a druhu trestu vycházel ze zákonných hledisek upravených v trestním zákoně (§31 ve spojení s §23, §33 a §34 TrZ), tj. zvažoval konkrétní společenskou nebezpečnost činu, jeho provedení, osobní poměry stěžovatele, možnosti jeho nápravy a účel ukládaného trestu. V tomto směru odvolací soud poukázal na dřívější odsouzení stěžovatele pro trestný čin loupeže, za který mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest v trvání čtyř let a čtyř měsíců. Tato skutečnost, byť v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, není dostačující k naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy (§41 odst. 1 TrZ), je přitěžující okolností [§34 písm. l) TrZ]. Na stěžovatele je tudíž nutno pohlížet jako na speciálního recidivistu. V průběhu let 2003 - 2009, tedy v období, do kterého spadá i spáchání nyní souzeného skutku, byl čtyřikrát odsouzen za majetkovou trestnou činnost, mj. i za trestný čin krádeže na věci, kterou měl jiný na sobě nebo při sobě [§247 odst. 1 písm. d) TrZ], přičemž nebezpečnost páchané trestné činnosti se zvyšuje. Při předchozím spáchání trestného činu loupeže použil "pouze tři facky", zatímco nyní použil ke spáchání trestného činu maskování kuklou, zbraň, byť atrapu, předstíral natažení závěru zbraně a vše doprovázel výhrůžkou zabití. Odvolací soud sice zohlednil, že se stěžovatel k trestné činnosti doznal (byť projevil spíše lítost nad svou osobou, než nad svým jednáním), čímž napomohl k jejímu objasnění, současně však poukázal na fakt, že stěžovatel se stíhané trestné činnosti dopustil v pětileté zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen za stejný zvlášť nebezpečný trestný čin (§234 odst. 1 TrZ) a za další obdobný trestný čin [§247 odst. 1 písm. d) TrZ] (pozn. Ústavního soudu - viz rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 23 T 142/2004), a to pouhé dva roky po podmíněném propuštění. V důsledku těchto skutečností dospěl odvolací soud k odůvodněnému závěru, že ani předchozí uložený trest odnětí svobody a jeho částečný výkon nezabránil stěžovateli v dalším páchání trestné činnosti, která navíc gradovala. Proto stěžovateli uložil trest nepodmíněný ve druhé polovině zákonné trestní sazby, přičemž se jednalo o trest souhrnný (pozn. Ústavního soudu - viz trestní příkaz Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 4 T 11/2009).
Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, za který lze pachatele potrestat trestem odnětí svobody v trvání na dvě léta až deset let. Jestliže byl tedy stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, nelze hodnotit právní závěry odvolacího soudu ohledně druhu i výše trestu jako extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními (které stěžovatel ani nerozporoval) nebo jako nepředvídatelný či nezdůvodněný exces, mající za následek zásah Ústavního soudu. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pouze z tvrzení stěžovatele, že ačkoli již není jeho jednání kvalifikováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, považuje uložený trest za stejný jako předchozí trest uložený mu zrušeným rozsudkem, nelze bez dalšího logicky dovozovat nejen ústavně právní pochybení v uložení druhu a výše trestu, nýbrž ani nesprávnost (posouzení z úrovně podústavního práva) uloženého druhu a výše trestu.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se však odvolací soud věcí řádně zabýval, s uplatněnými námitkami se vypořádal a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při ukládání výše a druhu trestu řídil. O výši a druhu trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu