ECLI:CZ:US:2010:1.US.2838.10.1
sp. zn. I. ÚS 2838/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010 č. j. 57 Co 155/2010-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 9. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě změnil výrok o náhradě nákladů řízení elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 22. 2. 2010 č. j. 166 EC 233/2009-21, když nově, s odkazem na ust. §150 o. s. ř., nepřiznal stěžovatelce (žalobkyni) náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud sociálními poměry žalované a značným časovým odstupem mezi tvrzeným prodlením a podáním žaloby (blíže viz odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je účastníkům známo).
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé, nepředvídatelné a protiústavně zasáhlo do jejího práva na legitimní očekávání, když v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nálezy III. ÚS 202/03, II. ÚS 259/05, II. ÚS 414/10 a další) jí nebylo zasláno odvolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelka tak neměla možnost bránit svá práva, vyjádřit se k tvrzením a navrhovaným důkazům žalované a k využití moderačního práva dle ust. §150 o. s. ř. Nedoručením odvolání žalované krajský soud dle stěžovatelky porušil zásadu "rovnosti zbraní" a její právo na spravedlivý proces.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení v celkové výši 8 220 Kč. Ústavní soud v dřívějších řízeních (usnesení sp. zn. I. ÚS 2585/10 ze dne 13. 9. 2010 a další) dospěl k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč; argumentem a maiori ad minus je nutno dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelčině argumentaci, spočívající v nedoručení odvolání protistrany, nelze upřít relevanci, když s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz např. stěžovatelkou citovaná rozhodnutí), zakládá takový postup obecného soudu porušení fair procesu dle čl. 37 odst. 3 Listiny, což v některých případech může vést k porušení čl. 1 Protokolu. Vzhledem k validní argumentaci stěžovatelky tak soudce zpravodaj neodmítl ústavní stížnost stěžovatelky dle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když dospěl k závěru o absenci zjevné neoprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Svrchu uvedené pochybení obecného soudu však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadeného rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009). Zásah do základních práv stěžovatelky musí dosahovat takového stupně intenzity, že bude způsobilý přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů. V daném případě sice obecné soudy porušily jeden z aspektů práva na spravedlivý proces, když odvolání protistrany nezaslaly stěžovatelce k vyjádření, avšak vzhledem k odůvodnění napadeného rozhodnutí, které reflektuje okolnosti případu (absence výzvy k plnění, vyčkávání s podáním žaloby v souvislosti s rostoucími úroky a obecné důvody hodné zřetele na straně žalované) a především vzhledem k absenci jakéhokoli tvrzení stěžovatelky (k povinnosti tvrdit viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010) k nedůvodnosti využití moderačního práva dle ust. §150 o. s. ř. ze strany krajského soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě kasačního zásahu by nové projednání odvolání vedlo k vydání stejného rozhodnutí. Vyhověním ústavní stížnosti by pak paradoxně sám Ústavní soud přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty", která nenalézá reflexi v hmotných právech stěžovatelky prodlužoval řízení. Jinými slovy: zrušení napadeného rozhodnutí se jeví být neefektivním a neracionálním, neboť výsledkem by bylo vydání stejného rozhodnutí. Kasační rozhodnutí by tak bylo projevem extrémního formalismu; z tohoto důvodu Ústavní soud stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu