ECLI:CZ:US:2010:1.US.2995.10.1
sp. zn. I. ÚS 2995/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010, čj. 29 Co 258/2010 – 63, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2009, čj. 21 C 77/2009 – 47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, které při rozhodování o nákladech řízení nevzaly v úvahu, že vzal žalobu zpět z důvodu později zahájeného insolvenčního řízení, jehož důsledkem je podle §109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „insolvenční zákon“), skutečnost, že osoby, které mají za dlužníkem pohledávky, nemohou je již uplatnit žalobou, ale pouze přihláškou. Stěžovatel tuto skutečnost nemohl nijak ovlivnit, vzal žalobu zpět proto, aby neúčelně nevynakládal další výlohy spojené s vymáháním pohledávky, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) nařídil na jejím základě tři jednání ve věci. Chtěl tak zabránil nárůstu dalších nákladů navyšujících dlužnou částku, proto vzal žalobu zpět v plném rozsahu a nežádal ani náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně pochybil, když sám nezastavil řízení o zaplacení žalované částky v souladu s ustanovením §107 odst. 5 OSŘ. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) se pak touto stěžejní námitkou stěžovatele vůbec nezabýval. Obecné soudy tak zcela opomenuly skutečnost, že vedení sporu by bylo v rozporu se zásadou účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti řízení a sporné řízení, zahájením insolvenčního řízení, ztratilo fakticky smysl. Nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, jako např. skutečnost, že M. P. (dále „žalovaný“) dluží stěžovateli částku 12.258.000,- Kč, že insolvenční řízení neinicioval, že i po jeho zahájení nařídil soud prvního stupně na základě jeho žaloby jednání ve věci a v neposlední řadě, že naděje na úhradu žalované pohledávky v rámci insolvenčního řízení je mizivá. Stěžovatel tak byl v podstatě donucen vzít žalobu zpět z vlastní iniciativy, proto se domnívá, že v daném případě byly dány důvody zvláštního zřetele hodné a soudy žalovanému neměly náhradu nákladů řízení přiznávat. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/06 ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 288/05 ze dne 29. 10. 2008 a sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 4. 9. 2008 podal proti žalovanému u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na zaplacení částky 12.258.000,- Kč jako poskytnuté půjčky. Dne 23. března 2009 bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 1523/2009 zahájeno insolvenční řízení žalovaného. Poté, dne 13. 11. 2009, vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 12. 2009, čj. 21 C 77/2009 – 47, řízení zastavil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 287.135,- Kč. K jeho odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2010, čj. 29 Co 258/2010 – 63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.
III.
Ústavní soud úvodem předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99, či nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 341/96, sp. zn. I. ÚS 615/01, všechna citovaná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz.).
Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že mu obecné soudy uložily povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení, ačkoliv zastavení řízení nezavinil, neboť tak měly učinit samy z úřední povinnosti z důvodu zahájeného insolvenčního řízení.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že se k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že takovýto spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07, ze dne 30. 4. 2008, Ústavní soud zdůraznil, že „z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti“. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07, ze dne 12. 11. 2007, k tomu dojde také tehdy, jestliže „postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu“.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a jednotlivými námitkami stěžovatele, dospěl k závěru, že o takový případ se v jeho věci zjevně nejedná. Jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s aplikací §146 odst. 2 OSŘ, respektive skutečnost, že obecné soudy neaplikovaly v jeho věci ustanovení §150 OSŘ. V §146 odst. 2 a v ustanovení §142 odst. 1 OSŘ se promítají zákonné principy, podle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Podle §150 OSŘ soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat.
Jak stěžovatel správně namítá, je třeba, v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení, přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení takovéto povinnosti. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Za tyto okolnosti však v rozporu s názorem stěžovatele nelze považovat ani skutečnost, že insolvenční řízení neinicioval, že po jeho zahájení nařídil soud prvního stupně jednání o jeho žalobě, ani fakt, že není naděje na úhradu žalované pohledávky.
V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000, ze dne 17. 5. 2001 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 22, č. 75, str. 145), Ústavní soud uvedl, že úvaha soudu, zda se při aplikaci ustanovení §150 OSŘ jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností věci. Ústavnímu soudu pak skutečnost, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, v zásadě nepřísluší hodnotit.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 563/01, ze dne 1. 4. 2003, Ústavní soud judikoval, že „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil, nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2, §147 a §148 odst. 2 OSŘ). V takových případech nelze interpretovat použitý termín „zavinění“ v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), event. též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého účastníka“.
Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy měly předmětné řízení zastavit z úřední povinnosti, nelze mu v tomto ohledu dát za pravdu. Zahájení insolvenčního řízení není překážkou postupu řízení ve smyslu §107 odst. 5 OSŘ. Jeho důsledkem je, podle §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, pouze skutečnost, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být již uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou.
Totožné argumenty uplatnil stěžovatel již v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se jimi odpovídajícím způsobem zabýval a přesvědčivě zdůvodnil, proč neshledal procesní překážku postupu řízení o žalobě v podobě zahájeného insolvenčního řízení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že výklad zmíněných ustanovení OSŘ, který užily obecné soudy, stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces způsobit nemohl. Stěžovatel, jako procesní strana, způsobil, že řízení bylo zastaveno. Proto nemohlo být o věci meritorně rozhodnuto, a tedy zjištěno, zda návrh byl podán důvodně. Důsledkem je povinnost nahradit druhé procesní straně (žalovanému) náklady řízení. Závěrům obecných soudů tedy nelze, z ústavně právního hlediska, cokoli vytknout a pouhá skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, opodstatněnost jeho ústavní stížnosti založit nemůže.
Nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/06, ze dne 8. 9. 2009, a sp. zn. IV. ÚS 288/05, ze dne 29. 10. 2008, na jeho věc zjevně nedopadají, neboť se týkají jednání žalovaného, respektive soudu, které mělo přímý dopad na procesní postavení žalobce a jeho následné zpětvzetí návrhu. Nález sp. zn. I. ÚS 191/06, ze dne 13. 9. 2006, se týká pak již shora zmiňovaných podmínek aplikace ustanovení §150 OSŘ.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu