ECLI:CZ:US:2010:1.US.3022.10.1
sp. zn. I. ÚS 3022/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: ATOS SERVIS, s. r. o., se sídlem Praha 4 - Krč, Nad Pískovnou 1673/44, zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem Poděbrady, Táboritská 811, proti "průtahům a ledabylosti" obecných soudů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud "shledal a vytknul liknavost obecných soudů", při projednání jejích žalob, vedených u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 436/09 a 4 C 434/09. Obsáhle zrekapitulovala dosavadní postup řízení ve sporu z odpovědnosti za vady chladírenského návěsu, ve kterém, podle jejího názoru, dochází k průtahům a ledabylosti. Krajský soud v Praze, přes zdržení způsobené přenesením věcné příslušnosti, nepřistoupil k věcnému řešení sporu, ale vrátil spis Okresnímu soudu Praha - východ s tím, že ten opomenul doručit rozhodnutí o věcné příslušnosti leasingové společnosti Credium, a. s., a chybí vyjádření právního zástupce stěžovatelky k usnesení vyzývajícímu k odstranění vad, ve smyslu §25 OSŘ. Stěžovatelka má za to, že k vrácení spisu došlo zcela zbytečně a v rozporu se zájmem na operativním vyřízení věci, neboť poté, co jí byla smluvně postoupena všechna práva, nebylo již společnosti Credium, a. s., nutno doručovat.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95, ze dne 30. 11. 1995, Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že "ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými."
Ústavní stížnost je tedy procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak Ústavní soud již dříve judikoval (nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19, SbNU 79), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze jeho úkolem, ale v souladu s čl. 4 Ústavy ČR je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů; Ústavní soud představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Stěžovatelkou tvrzená ledabylost a liknavost obecných soudů, představovaná procesními úkony ve formě informací a výzev, porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nepředstavují. Jedná se jen o rozhodnutí procesní povahy, jímž nejsou dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natožpak práva zaručená Ústavou ČR. Za daného stavu nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany jejích práv. Stěžovatelka navíc námitky totožné s těmi v této ústavní stížnosti již vtělila do své stížnosti proti postupu obecných soudů ze dne 8. října 2010.
Co se týče tvrzených průtahů v řízení, je nutno poukázat na to, že novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zák. č. 192/2003 Sb., byla v právním řádu zakotvena s účinností od 1. července 2004 nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na niž nyní navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Právě postup podle uvedeného ustanovení považuje Ústavní soud po 1. červenci 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, I. ÚS 300/04, III. ÚS 570/04). Z obsahu ústavní stížnosti přitom vyplývá, že stěžovatelka tento návrh nepodala. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost v této části nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána finanční kompenzace ve výši 200.000,- Kč, je pak nezbytné konstatovat, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud podle Ústavy ČR a zákona o Ústavním soudu příslušný.
V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o ústavním soudu) tak soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu