ECLI:CZ:US:2010:1.US.386.09.1
sp. zn. I. ÚS 386/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Ch., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem, se sídlem Dělnická 30, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3333/2007, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv.
Napadeným rozsudkem ze dne 2. září 2008, č. j. 21 Cdo 3333/2007-123, zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 14 Co 530/2006-97, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. srpna 2006, č. j. 19 C 162/2004-67, kterým bylo vyhověno stěžovatelově žalobě na určení, že jeho pracovní poměr u žalované Komerční banky, a.s., založený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 1992, trvá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s výkladem ustanovení §52 odst. 3, odst. 4 a odst. 6 zákona č. 65/1965 Sb., Zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jak jej provedl Nejvyšší soud. Námitky se koncentrují na výklad pojmu "příslušný úřad práce," kterému se doručuje písemná informace o opatřeních souvisejících s hromadným propouštěním, přičemž stěžovatel spoléhal právě na ustanovení, že pracovní poměr hromadně propuštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele příslušnému úřadu práce.
Stěžovatel rovněž poukázal na to, že jeho argumentace je totožná s námitkami předloženými Ústavnímu soudu v ústavních stížnostech sp. zn. III. ÚS 1535/08 a sp. zn. IV. ÚS 2408/08.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů "dále jen zákon o Ústavním soudu"].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno a probíhá. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.
Stěžovatel sice poukázal na probíhající řízení o ústavní stížnosti ve věcech sp. zn. III. ÚS 1535/08 a sp. zn. IV. ÚS 2408/08, avšak oproti stěžovatelům v těchto řízeních se nachází v odlišné procesní situaci, neboť v jeho věci nebylo dosaženo "konečného" rozhodnutí ve věci, protože Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud připomíná, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], představuje odchylku od zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Mimořádné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06; v dané věci se však neuplatní, neboť míří na situace jiné, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, leč řízení o něm vedeno není (nebylo); naopak je nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá.
Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadl konečné rozhodnutí obecných soudů, pokud bude přesvědčen o porušení svých základních práv. Toliko obiter dictum Ústavní soud poukazuje na závěry Ústavního soudu plynoucí z usnesení ze dne 25. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1535/08 a usnesení ze dne 19. dubna 2010, sp. zn. IV. ÚS 2408/08, jimiž bylo mezitím rozhodnuto ve shora zmíněných věcech [rozhodnutí Ústavního soudu jsou elektronicky zpřístupňována na adrese http://nalus.usoud.cz].
Ústavní stížnost proto nyní musí být odmítnuta jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj