ECLI:CZ:US:2010:1.US.502.10.1
sp. zn. I. ÚS 502/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 638, proti jinému zásahu veřejné moci v trestní věci stěžovatele vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 65/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti P. S. (dále jen "stěžovatel") požadoval, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Liberci (dále též "okresní soud") nepokračovat v porušování jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR tím, že do současné doby nerozhodl o poměrném zkrácení uloženého úhrnného trestu.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 4 T 65/2008, uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, podle §180d trestního zákona (dále jen "TrZ") v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Po odstranění vad prvotního podání stěžovatel poukázal na skutečnost, že od 1. 1. 2010 je účinný nový trestní zákoník, který již neobsahuje skutkovou podstatu trestného činu řízení bez řidičského oprávnění podle předchozí platné úpravy. Na tuto skutečnost pamatuje ustanovení §419 trestního zákoníku, ve spojení s §465 odst. 2 trestního řádu, podle nichž mu měl být úhrnný trest poměrně zkrácen. Proto se domáhal vydání usnesení o poměrném zkrácení úhrnného trestu. Avšak soudce okresního soudu jej pouze informoval, že v jeho případě nejsou splněny zákonné podmínky pro zmíněný postup. Z tohoto důvodu se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti ČR, které jeho podání posoudilo jako stížnost na průtahy v řízení o vydání rozhodnutí o zkrácení trestu podle §465 odst. 2 TrŘ a postoupilo ji zmíněnému okresnímu soudu. K této stížnosti se vyjádřila předsedkyně okresního soudu tak, že s postupem soudce nesouhlasí a informovala stěžovatele o právu na podání návrhu na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Vzhledem k tomu, že postupem soudce, který nerozhodl o poměrném zkrácení uloženého úhrnného trestu, mu bylo odňato právo na přístup k soudu a takovému zásahu nemůže čelit jinak, podal ústavní stížnost.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poté shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti k standardním procesním institutům obecného práva, která může jako přípustná nastoupit teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy ČR). Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Jinými slovy, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává zásadně pouze zásahy orgánu veřejné moci, které bezprostředně a citelně zasahují do základních práv stěžovatele a zároveň nejsou zhojitelné v řízení před ostatními orgány veřejné moci.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadl tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], spočívající v průtazích při rozhodování podle §465 odst. 2 TrŘ o poměrném zkrácení úhrnného trestu uloženého mu za jednání, které od 1. 1. 2010 není trestným činem.
Ústavní stížnost požadující, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel předtím bezvýsledně podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Jinými slovy, právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" podle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud, po 1. 7. 2004, za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších). Důvodem je, že prostřednictvím tohoto procesního prostředku lze požadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem, a to i ve vztahu ke stěžovatelem popsanému stavu v daném řízení, je přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy. To vyplývá i ze sdělení předsedkyně Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 2. 2010.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených listin nevyplývá, že by stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Korespondenci mezi stěžovatelem a soudcem či předsedkyní okresního soudu nelze považovat za splnění podmínky o vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tzn. za podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu