ECLI:CZ:US:2010:1.US.851.10.1
sp. zn. I. ÚS 851/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kyselákem, advokátem se sídlem Olomouc, Krapkova 452/38, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2009, čj. 60 Co 19/2009 - 596, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 12. 2008, čj. 5 C 240/2005 - 488, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), práva na ukládání povinností jen v mezích zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny, práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a nebýt nucen k výkonu práce a služeb podle čl. 9 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel obecným soudům vytkl, že zcela nedostatečně hodnotily "odůvodněné potřeby oprávněného" ve smyslu §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o rodině"). Tvrdí, že pokud nejsou tyto odůvodněné potřeby objektivně zjištěny, nemůže být aplikována zásada minimalizace zásahů veřejné moci do vlastnické sféry občanů. Napadená rozhodnutí tak nemohla být vydána ve spravedlivém procesu.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (dále "odvolací soud"), hodnotil pouze "bývalé" majetkové poměry stěžovatele a přejal závěr Okresního soudu ve Zlíně (dále "okresní soud"), že se bez důležitého důvodu vzdal značného majetkového prospěchu. Stěžovatel však měl pro to, aby se v souvislosti s dosažením důchodového věku vzdal podnikáním nabytých majetkových hodnot ve prospěch svých dětí z prvního manželství, důležitý důvod, neboť se na provozu podniku již dříve podílely v řídících a provozních funkcích. Bylo tak zasaženo do jeho práva na ukládání povinností jen v zákonných mezích, tvořených důležitými důvody pro vzdání se majetkového prospěchu a značným časovým odstupem mezi ním a rozhodováním o výživném.
Stanovená výše výživného se zcela kryje s výší jeho měsíčního starobního důchodu za situace, kdy nemá žádný jiný příjem ani jiný majetek. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto překvapivé, neboť mu neponechává žádné finanční prostředky na jeho vlastní hmotné zabezpečení. Odvolací soud bez ohledu na zákonem určené částky životního minima také neodůvodnil, na základě čeho dovodil, že stěžovatel je způsobilý dosahovat příjmů k hrazení výživného ve stanovené výši.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že RNDr. D. R. (dále "matka nezletilého") podala u Okresního soudu ve Zlíně proti stěžovateli návrh na určení otcovství k nezletilému Pavlu R/jedná se o pseudonym/, (dále též "nezletilý"), navrhla svěření nezletilého do její výchovy a určení výživného od data jeho narození. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, čj. 5 C 240/2005 - 488, uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého od data jeho narození částkou 30.000,- Kč měsíčně a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné výživné za období od 9. června 2000 do 31. prosince 2008 ve výši 3,084.000,-- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, čj. 60 Co 19/2009 - 596, změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil stěžovateli přispívat na výživu nezletilého, s účinností od 9. 6. 2000, částkou 25.000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2001 částkou 20.000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 7. 2004 částkou 25.000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2007 částkou 17.000,-Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2007 do budoucna částkou 19.000,- Kč měsíčně. Dlužné výživné ve výši 2,381.400,- Kč pak stěžovateli nařídil uhradit k rukám matky nezletilého do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR). Není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, ze dne 1. 2. 1994, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není ani povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny základní svobody či práva jeho účastníka, chráněná předpisy ústavního pořádku. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl I. senát Ústavního soudu, se zřetelem ke shora uvedeným zásadám svého přezkumu, k závěru, že napadená rozhodnutí stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv nezpůsobila.
Podle §85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 511/05, ze dne 16. 3. 2006, Ústavní soud m.j. konstatoval, že "při posouzení majetkových poměrů rodičů je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni" (srov. též rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 299/06, ze dne 12. 9. 2006, a například Holub M., Nová H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191).
Samotný postup při určení výše výživného náleží do výlučné kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat za předpokladu, že svůj myšlenkový postup, který je ke stanovení jeho výše vedl, objasní v odůvodnění svých rozhodnutí. Zasáhnout by mohl pouze tehdy, byla-li by úvaha obecného soudu zcela zjevně nepřiměřená, nebo byla-li by v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Takový stav ve věci stěžovatele nenastal.
Jak Ústavní soud v posuzované věci ověřil, obecné soudy hodnotily, v souladu se shora citovaným ustanovením, stejně důkladně schopnosti, možnosti a majetkové poměry jak stěžovatele, tak i matky nezletilého. Vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele jako odůvodněné potřeby nezletilého uznaly i tvorbu jeho úspor.
Skutkový stav zjištěný okresním soudem poskytl pro jeho rozhodnutí dostatečnou oporu. Odvolací soud přezkoumal, na základě odvolání stěžovatele, poměry jak nezletilého v jednotlivých obdobích, tak i poměry stěžovatele jako povinného a upravil výši vyživovací povinnosti k nezletilému v závislosti na vyživovací povinnosti stěžovatele k nerozvedené a posléze rozvedené manželce. Vzal přitom v úvahu, že v souvislosti s dosažením důchodového věku se výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele objektivně snížily, ovšem nikoli do té míry, aby nebyl schopen platit výživné v určené výši. V neposlední řadě vzal v úvahu i to, že dosud nesla odpovědnost za výchovu a výživu nezletilého pouze jeho matka. Z hlediska ústavněprávního tedy není odvolacímu soudu co vytknout.
Právní posouzení věci obecnými soudy spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, představovaném zejména výdělkovými možnostmi a schopnostmi obou rodičů a k tomu adekvátně s ohledem na příjmy a životní úroveň stěžovatele, jako otce nezletilého, i jeho odůvodněnými potřebami. Jejich závěru o úměrnosti výživného ve výši 8,280.000,- Kč, při předpokládané době trvání stěžovatelovy vyživovací povinnosti do dosažení 23. roku nezletilého, ve vztahu k hodnotě obchodního podílu, který ve výši 35,346.000,- Kč převedl na svého syna a ve výši 37,604.000,- Kč na svou dceru z prvního manželství, rovněž není co vytknout. Pokud vyslovily závěr, že nezletilý má právo podílet se, v souladu s ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině, na životní úrovni stěžovatele jako svého rodiče, jde o závěr, který je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci. V partnerském vztahu totiž každý z obou partnerů odpovídá za rozumné plánování rodiny a za zabezpečení dětí z tohoto vztahu zrozených, a to nejen na jeho počátku, či v jeho průběhu, ale i po jeho skončení.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení pouze projevem jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti. Ústavní soud připomíná, že pouze skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti nezakládá (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Právo na spravedlivý proces garantuje stěžovateli rozhodnutí vydané v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, nikoliv již však v souladu s jeho právním názorem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu