ECLI:CZ:US:2010:1.US.858.08.1
sp. zn. I. ÚS 858/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2007, čj. 28 Cdo 4829/2007 - 429, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2007, čj. 7 Co 1736/2007 - 381, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 5. 2007, čj. 5 C 1/2007 - 352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí. Uvedenými rozhodnutími mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na omezení státní moci zakotvené čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 143/1947 Sb. pro jeho rozpor s čl. 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 3, 4 a 10 Ústavy.
Po obsáhlém vylíčení historických okolností celého případu stěžovatelka uvedla, že podala žalobu na určení, že blíže specifikované nemovitosti (dále jen "nemovitosti") jsou vlastnictvím pozůstalosti jejího dědečka JUDr. A. S. Posouzení jejího naléhavého právního zájmu předpokládá objasnění otázky, jak ke ztrátě nemovitostí došlo. Majetek JUDr. A. S. byl protiprávně konfiskován již na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále "Dekret"). Jednalo se podle ní o svévolné zneužití Dekretu, neboť JUDr. A. S. byl zjevným odpůrcem nacismu. Zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, nemohl způsobit vyvlastnění majetku, neboť k tomu došlo už na základě zmíněného Dekretu. Výměr Okresního národního výboru, kterým se snažil konfiskaci podle Dekretu zastavit, byl právně neúčinný, neboť byl vydán až po účinnosti zákona č. 143/1947 Sb. a nebyl JUDr. A. S. doručen. Pokud by byl doručen, mohl by nabýt právní moci teprve ke dni 28. února 1948, tedy po rozhodném datu 25. února 1948.
Dále uvedla, že zákonem č. 143/1947 Sb. došlo k rozšíření vyvlastnění i na obchodní majetek JUDr. A. S. Nemohlo tak k převodu vlastnictví na stát dojít dnem 13. srpna 1947 (tedy dnem vyhlášení zmíněného zákona), ale v souladu s §4 tohoto zákona až vkladem do pozemkových knih. Nemovitosti nemohly být převedeny na stát před rozhodným dnem 25. února 1948, neboť nebyly v té době dostatečně identifikovány. Představenstvo "Správy zemského dříve schwarzenberského majetku" bylo ustaveno teprve 23. května 1948 a národní správa byla zrušena až k 1. červnu 1948.
Podle stěžovatelky nelze stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 na tento případ aplikovat, neboť stěžovatelka včas podala opravný prostředek. Neobchází restituční zákony, neboť svůj nárok uplatnila včas, byl však odmítnut. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla absenci potřebného zjištění skutkového stavu a chybnou aplikaci práva. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 130/09, IV. ÚS 117/96, II. ÚS 405/96 a rozsudek anglického vrchního soudu Queen´s Bench č. 1993 C 3428 a 1997 CG 185, ze dne 9. září 1998.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 6. 2008, stěžovatelka poukázala na nejnovější rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 318/06, z kterého vyplývá, že musí existovat kompetentní a místně příslušný orgán k rozhodnutí o konkrétním opravném prostředku.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou proti městu Prachatice a I. A. domáhala určení, že v žalobě určené nemovitosti jsou v pozůstalosti JUDr. A. S. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, čj. 5 C 1/2007 - 352, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2007, čj. 7 Co 1736/2007 - 381, rozsudek okresního soudu potvrzen. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2007, čj. 28 Cdo 4829/2007 - 429, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska argumentů obsažených v ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavně relevantní základ ústavní stížnosti nelze nalézt v tvrzeném porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť tyto články neupravují jednotlivá základní práva a svobody, ale pouze stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Zásadně se jich lze domáhat jen akcesoricky, v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva či svobody (srov. sp. zn. Pl. ÚS 12/94). Proto se Ústavní soud podanou ústavní stížnosti zabýval z hlediska principů spravedlivého procesu.
Problematikou přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích, zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.), dovodil, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěry stanoviska vylučují, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který byl konfiskován mimo rozhodné období a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony. Citovaným stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování.
Stěžovatelka především namítá, že k převodu vlastnictví na stát nemohlo dojít dnem vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb., neboť mohl být uskutečněn až po vkladu práva do pozemkových knih. Ústavní soud v rozhodnutích o předcházejících ústavních stížnostech stěžovatelky (např. sp. zn. IV. ÚS 129/94, I. ÚS 206/97, IV. ÚS 207/97, I. ÚS 289/97, II. ÚS 289/97, III. ÚS 289/97, III. ÚS 122/02 a III. ÚS 538/03) zdůraznil, že nemá pochybnosti o tom, že majetek JUDr. A. S. přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni 13. srpna 1947, neboť to jednoznačně vyplývá z §1 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého "vlastnictví majetku rodu Schwarzenbergů, větve tzv. primogenitury na Hluboké n. Vlt., pokud se tento nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odstavci 2 ze zákona na zemi Českou". Předmětný majetek na stát přešel ze zákona, dnem jeho účinnosti, a nikoliv zápisem této skutečnosti do pozemkových knih.
Stejně tak nelze akceptovat námitku stěžovatelky, že majetek jejího právního předchůdce byl konfiskován dekretem č. 12/1945 Sb., neboť podle §1 odst. 3 zákona č. 143/1947 Sb., byl pro posouzení, které majetkové části nemovitého majetku přecházejí podle odstavců 1 a 2 na zemi Českou, rozhodný stav zápisu (s ohledem na znění odstavce 2, podle kterého se nemovitým majetkem rozumí majetek zapsaný ke dni 9. května 1945 na v zákoně uvedené osoby, je nepochybně míněn zápis v pozemkových knihách), což znamená, že opatření prováděná podle předpisů přijatých po 9. květnu 1945 jsou neúčinná.
Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 117/1996 nejudikoval, že k přechodu majetku mohlo dojít až po rozhodném dni, jak tvrdí stěžovatelka, ale pouze vyslovil, že při posuzování, zda došlo k majetkové křivdě v rozhodném období, je třeba vyjít nejen z toho, kdy rozhodoval příslušný správní orgán o splnění podmínek dekretů prezidenta republiky, ale i z rozhodování tehdejších soudních orgánů. Protože o podaném opravném prostředku JUDr. A. S. nebylo dosud rozhodnuto ani správními orgány ani soudy, nelze uvedené rozhodnutí na situaci stěžovatelky aplikovat.
Obecné soudy nepochybily, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, určovací žalobu stěžovatelky zamítly. Plénum Ústavního soudu možnost přezkumu ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., byť k majetkovým křivdám došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, citovaným stanoviskem vyloučilo, neboť Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby takový majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada. Od tohoto nazírání neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 318/06 na situaci stěžovatelky nedopadá, neboť se týká náhrady (resp. rozhodnutí o náhradě) za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., zatímco v posuzovaném případě se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem. S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna, vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu