ECLI:CZ:US:2010:1.US.996.10.1
sp. zn. I. ÚS 996/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem, se sídlem Komenského 511, 547 01 Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2006, sp. zn. 16 C 45/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, sp. zn. 3 Co 79/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 3332/2008, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzený rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2006, sp. zn. 16 C 45/2006, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalované společnosti VERNER a. s., bylo uloženo zaplatit 276.993,- Kč s 3% úrokem od 13. 4. 1994 do 14. 7. 1996 a s 16% úrokem od 15. 7. 1996 do zaplacení. Stěžovateli bylo rovněž uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, sp. zn. 3 Co 79/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Změněn byl toliko výrok o náhradě nákladů řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 3332/2008, bylo dovolání stěžovatele, který dovozoval jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1) písm. c) o. s. ř., odmítnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o zjištění, že žalovaná společnost není ve věci pasivně legitimovanou, neboť na ní nepřešly závazky týkající se předmětů průmyslových práv, ohledně nichž se stěžovatel (žalobce) domáhal odměny. Ve vztahu k prokázání přechodu dotčených závazků z (původně) žalované VERNER s. r. o. na nově přistoupivší VERNER a. s. tak tedy žalobce podle názoru obecných soudů neunesl důkazní břemeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že "nebyly provedeny všechny důkazy rozhodné pro výsledek sporu." Rovněž namítá, že prvostupňové řízení probíhalo téměř 11 let, přičemž soud v jeho průběhu porušil §100 odst. 1 o. s. ř., a dále §101 odst. 4 o. s. ř., a to v tom, že nepřipojil doložku "nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky." Teprve v roce 2000 soud připustil změnu na straně žalovaných o společnost VERNER a. s. Návrh na předběžné opatření byl zamítnut. Stěžovatel dále polemizuje s dílčími závěry obecných soudů ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. K. Č., k otázce procesního nástupnictví žalovaných a k důkazní situaci ohledně údajného přechodu závazku na žalovanou společnost. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že žalovaná společnost "nadále využívá jeho vynález, který však již není chráněn patentovým úřadem." Ve své argumentaci stěžovatel cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1495/96 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 85/2003, jejichž závěry obecné soudy odmítly aplikovat. Jádro námitek stěžovatele tedy spočívá v námitce délky řízení a v námitce směřující do oblasti úplnosti provedených důkazů a jejich hodnocení soudem.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů, z nichž obecné soudy dovodily, že na žalovanou nepřešly závazky, jejichž plnění se stěžovatel domáhal. V této věci však Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek l, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud nyní nemá důvodu zpochybňovat závěry, které obecné soudy učinily na základě provedení důkazu smlouvou o prodeji části podniku ze dne 1. června 1998. Odvolací soud dále shrnul, že stěžovatel nenavrhl v řízení před soudy obou stupňů důkazy, na základě nichž by bylo možno učinit závěr o přechodu závazku na žalovanou společnost. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá neprovedení "stěžejní[ho] důkaz[u] ve věci prokázání existence žalovaného nároku," konstatuje Ústavní soud, že takový důkaz se míjí s podstatou rozhodnutí obecných soudů, které nezpochybnily existenci závazku či jeho výši, nýbrž jeho přechod na subjekt označený stěžovatelem. Rovněž pak s dalšími námitkami, kterými stěžovatel zpochybňoval úplnost důkazní situace, se obecné soudy dostatečně podrobně vypořádaly, a to včetně logického závěru, že na rozhodnutí nic nemění skutečnost, že žalovaná společnost vynález stěžovatele "nyní" využívá. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí jsou jasně a logicky odůvodněna, a to i ve vztahu k námitkám stěžovatele, přičemž Ústavní soud nemá důvodu v nich spatřovat projev soudní libovůle.
Konečně ve vztahu k namítané neúměrné délce řízení Ústavní soud konstatuje, že i pokud by byla shledána, nemá tato skutečnost vliv na věcnou správnost napadených rozhodnutí, a není důvodem k jejich kasaci. Ústavní soud připomíná, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv. Samotné průtahy tedy nezakládají důvod pro vydání zrušovacího nálezu.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu