ECLI:CZ:US:2010:2.US.1439.10.1
sp. zn. II. ÚS 1439/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti B. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem se sídlem Štursova 8, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 6/2009-1519 ze dne 8. 3. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 35/2010 ze dne 23. 4. 2010, spojené se žádostí o přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 2, čl. 8, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně stěžovatel v ústavní stížnosti, opětovně v podání ze dne 16. 7. 2010, žádá o přednostní projednání předloženého návrhu, neboť je již více než 15 měsíců neoprávněně držen ve vazbě, což se údajně velmi nepříznivě odráží na jeho zdravotním stavu.
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, ve formě spolupachatelství, kterého se měl dopustit tím, zkráceně řečeno, že padělal původní kupní smlouvu o prodeji pozemků, která byla uzavřena mezi jeho manželkou jako majitelkou předmětných pozemků a manžely K. jako kupujícími, a pokusil se tak převést majetek v hodnotě nejméně 24 milionů Kč do svého vlastnictví ke škodě manželů K. V dané souvislosti Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne č. j. 40 Nt 623/2009-11 ze dne 16. 4. 2009 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele se posléze obecné soudy zabývaly opakovaně, mimo jiné i v ústavní stížností napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 48 T 6/2009-1519 ze dne 8. 3. 2010. V odůvodnění usnesení krajský soud, opíraje se o svědecké výpovědi poškozených K., H., Ing. K., K., V., W. a listinné důkazy založené ve spisu, označil trestní stíhání stěžovatele za důvodné. Dále uvedl, že stěžovatel se předmětné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 9 sp. zn. 103 T 16/2006 pro majetkovou trestnou činnost, nyní je stíhán i v další věci, vedené u krajského soudu pod sp. zn. 51 T 7/2009, v níž je obžalován z devíti trestných činů, opět majetkové povahy a spočívající v podvodném jednání, které měl spáchat dvanácti útoky v době od února 2005 do listopadu 2006. Stěžovatel byl v této trestní věci ve vazbě od 30. 3. 2007 do 12. 10. 2007, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. b), c) trestního řádu, později již jen z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu, přičemž z vazby byl propuštěn za současného přijetí peněžité záruky nabídnuté matkou stěžovatele ve výši 2.000.000 Kč. Naznačené skutečnosti podle krajského soudu jednoznačně odůvodňují vazbu předstižnou, neboť nebylo-li v nedávné minulosti v odlišné trestní věci stěžovatele účelu vazby dosaženo jiným opatřením, je obava, že po propuštění bude stěžovatel opakovat trestnou činnost, zcela oprávněná. Krajský soud shledal i existenci podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. Konstatoval, že věc se nepodařilo dosud ukončit z důvodu potřeby dalšího dokazování a též z důvodu náhlého vážného onemocnění jedné z přísedících. Propuštěním stěžovatele na svobodu přitom hrozí, že by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, proto soud rozhodl dle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 5 To 35/2010 ze dne 23. 4. 2010 jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Shora uvedenými rozhodnutími krajského a vrchního soudu se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, jmenovitě především právu na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva pramení v prvé řadě z nedostatečného a nepřezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí o omezení osobní svobody stěžovatele, zakládající dle judikatury Ústavního soudu rozpor s ústavním pořádkem České republiky. Konstatování krajského soudu, že "dosud opatřené důkazy nasvědčují tomu, že skutek, pro který proti obžalovanému bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a nadále trvá důvodné podezření, že tento trestný čin spáchal právě obžalovaný", je dle stěžovatele značně obecné a nekonkrétní. Stěžovatel je navíc přesvědčen o nepravdivosti tohoto tvrzení, neboť zjištěný skutkový stav neodpovídá skutečnosti a důkazům založeným ve spise k datu rozhodování obou soudů. Trestní stíhání proti jeho osobě bylo založeno na svědeckých výpovědích poškozených a dalších svědků obžaloby svědčících v jejich prospěch, na něž odkazuje i krajský soud v napadeném usnesení, nicméně v průběhu řízení byly doloženy i další důkazy, například znalecké posudky, výpovědi svědků potvrzující verzi obhajoby, stěžovatel také poukazoval na rozpory v některých svědeckých výpovědích provedených na návrh státního zástupce. K žádnému z těchto důkazů svědčících ve prospěch navrhovatele nebylo ovšem při rozhodování o vazbě přihlédnuto. V opačném případě by obecné soudy musely dospět k závěru, že neexistuje rozumný a dostatečný podklad pro odůvodněné podezření, že skutek, tak jak je popsaný v obžalobě, byl jím spáchán. Stěžovatel výslovně nesouhlasí se zdůvodněním předstižného důvodu vazby a v souvislosti s odkazem krajského soudu na nepravomocně skončené jiné trestní řízení dovozuje porušení zásady presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel má dále za to, že v posuzované věci nebyly splněny ani podmínky pro prodloužení vazby dle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. Nic podle jeho názoru nesvědčí pro závěr, že jeho propuštěním na svobodu by mohl být zmařen účel trestního stíhání, zejména byla-li dle slov krajského soudu provedena již valná část dokazování, nejsou dány ani žádné skutečně vážné důvody, pro které v uplynulé vazební lhůtě nebylo možné věc skončit. Nemoc jednoho z přísedících za takový důvod pokládána být nemůže, protože mohl být nahrazen včas jiným. Ve věci by se tak předešlo zbytečným průtahům, které krajský soud nadále prodlužuje neodůvodněnými intervaly mezi jednotlivými nařízenými hlavními líčeními. Proti postupu krajského soudu je směřována i poslední námitka, a to absence slyšení stěžovatele před rozhodnutím o dalším trvání vazby.
Po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výkladu, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadená rozhodnutí a vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Obecné soudy se splněním první z obecných podmínek pro vzetí obviněného do vazby, tedy že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný", zabývaly a dospěly k závěru, že tato podmínka naplněna byla. Stížnostní soud výslovně v odůvodnění napadeného usnesení (strana třetí) uvedl, že v průběhu trestního stíhání nedošlo ke změně, která by korigovala závěr o trvání dosud konstatovaného vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu. Přijetí obžaloby soudem prvního stupně a probíhající hlavní líčení podle jeho názoru potvrzuje důvodnost trestního stíhání stěžovatele.
S ohledem na námitky uplatněné v nyní projednávaném návrhu Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině a trestu. Důvodnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Obecné soudy v této fázi trestního řízení nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci, a tím předjímat konečné rozhodnutí, nýbrž hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě, při němž postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak nutné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována. Rozhodování o vazbě je přesto vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoli jistoty. Otázku viny stěžovatele, o níž nejsou důvodné pochybnosti, a uložení případného trestu obecné soudy váží až v rámci meritorního rozhodnutí. V daném ohledu tedy obecné soudy postupovaly ústavně souladným způsobem. To, že stěžovatel hodnotí dosud provedené dokazování jinak než obecný soud, není přitom samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.
Z usnesení krajského soudu je rovněž patrné, že byly velmi pečlivě zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti vedoucí k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. c). Své stanovisko v této věci krajský soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, čímž dostál požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod.
Ustanovení §67 písm. c) trestního řádu předpokládá existenci skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Aplikace citovaného ustanovení však není podmíněna tím, že si obžalovaný tímto způsobem bude s jistotou počínat, postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je opodstatněna konkrétními skutečnostmi. U obžalovaného stěžovatele tuto obavu - podle krajského soudu - zakládá skutečnost, že se podobné, tedy majetkové trestné činnosti v minulosti dopouštěl. K námitce stěžovatele, že nebyl respektován princip presumpce neviny v souvislosti se zmínkou krajského soudu o nepravomocně skončeném trestním stíhání stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že z jednotlivých vět napadeného usnesení o jeho recidivě nelze vyvozovat tak dalekosáhlé důsledky, jak činí stěžovatel. Krajský soud se tímto způsobem vyjádřil k osobě stěžovatele pro účely posouzení existence podmínek trvání vazby, nejednalo se tedy z jeho strany o porušení presumpce neviny, resp. konstatování viny stěžovatele v předmětné trestní kauze.
Splnění podmínek pro prodloužení vazby dle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu obsáhle zhodnotil především Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí. Přitom nezjistil žádné neodůvodněné průtahy v řízení. Trestní stíhání stěžovatele je podle jeho názoru vedeno plynule a bez nedůvodných prodlev, postup krajského soudu odpovídá složitosti a rozsáhlosti věci, přičemž v řízení byla již provedena většina důkazů navržených státním zástupcem v podané obžalobě. Hlavní líčení bylo sice opakovaně odročeno, ovšem stalo se tak z důvodu důkazních návrhů obhajoby, které byly shledány opodstatněnými, což jistě nelze přičítat na vrub soudu. O liknavosti nelze hovořit ani v případě postupu krajského soudu v otázce nahrazení nemocné přísedící, naopak soud si zde počínal v souladu se zásadou zákonného soudce. Konečně ve vztahu k namítanému nedostatku podmínky "zmaření účelu trestního stíhání" stížnostní soud upozornil stěžovatele, že k účelu trestního řízení patří i působení k předcházení a zamezování trestné činnosti. Pro naplnění dané podmínky postačí proto existence vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu.
Se zřetelem k výše uvedenému je zřejmé, že obecné soudy rovněž právem dovodily, že podmínky ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu - pokud jde o ponechání stěžovatele ve vazbě - byly splněny.
Pokud se potom osobního slyšení týče, Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že "nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby..." (srov. nález I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu (ve dvou instancích) tehdy, pokud obviněný nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo možno objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Osobní slyšení nemusí být také konáno jako samostatný úkon trestního řízení. "Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě." (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/09 ze dne 18. 8. 2009, obdobně předtím kupř. i usnesení sp. zn. II. ÚS 728/06 ze dne 11. 1. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 3097/07 ze dne 13. 2. 2008, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci krajský soud rozhodl dne 8. 3. 2010 o ponechání stěžovatele ve vazbě bez jeho slyšení, neboť, jak uvedl, stěžovatel se k vazbě vyjádřil v době nedávno minulé (únor 2010) v souvislosti s podanou žádostí o propuštění z vazby včetně nabízeného písemného slibu a peněžité záruky. Vrchní soud v Praze se pak před rozhodováním o stížnosti prostřednictvím vězeňské služby dotázal stěžovatele, zda se chce osobně před soudem k věci vyjádřit, přičemž stěžovatel výslovně uvedl, že nikoli. Z řečeného vyplývá, že i v tomto případě obecné soudy postupovaly zcela v intencích judikatury Ústavního soudu, a proto je námitka stěžovatele nedůvodná. Jen pro úplnost lze dodat, že stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu není přiléhavé, neboť bylo přijato za jiné procesní situace.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než závěrem konstatovat, že obecné soudy rozhodly o omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Svá rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci, řádně odůvodnily způsobem, který se nepromítá do roviny protiústavnosti. Z těchto důvodu proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelovu návrhu podle §39 téhož zákona (stěžovatel nesprávně uvádí §71d zákona o Ústavním soudu upravující řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavními zákony) Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost (coby stížnost ve věci vazební) projednal přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu