ECLI:CZ:US:2010:2.US.1532.10.1
sp. zn. II. ÚS 1532/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Mgr. Ing. I. S., 2) P. S. a 3) O. S., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Kůtou, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 564/2008-1216 ze dne 24. února 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 25 P 36/2002-896 ze dne 11. června 2008, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Ing. P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. května 2010 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáními ze dne 9. a 17. září 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně jednak zamítnut návrh vedlejšího účastníka řízení (dále jen "otec") na změnu výchovy, a dále bylo rozhodnuto o jeho styku se stěžovateli 1) a 2) (dále jen "nezletilí") v následujících třech měsících po dobu jedné hodiny každých čtrnáct dnů v zařízení "Dům tří přání" bez přítomnosti stěžovatelky, a o s tím souvisejících právech a povinnostech s tím, že počínaje čtvrtým měsícem je otec oprávněn se stýkat s nezletilými každý týden ve středu dvě hodiny, jednou za čtrnáct dnů od pátku do neděle, a dále v určitých dnech Vánočních svátků a letních prázdnin, a konečně bylo otci a stěžovatelce uloženo zaplatit polovinu nákladů státu na znalečné. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání otce a stěžovatelky změněn rozsudek prvního stupně ve výrocích o úpravě styku a o náhradě nákladů řízení tak, že je otec oprávněn se stýkat s nezletilými po dobu půldruhé hodiny jednou za čtrnáct dnů v Centru sociálních služeb Praha - Triangl centrum pro rodinu a o s tím souvisejících právech a povinnostech, dále bylo otci a stěžovatelce uloženo účastnit se po tři měsíce rodinné terapie, a konečně bylo otci a stěžovatelce uloženo zaplatit rovným dílem náklady státu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 3, čl. 4, čl. 12, čl. 13, čl. 14, čl. 16, čl. 28, čl. 29 a čl. 31 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy již v rozhodnutích, které předcházela napadeným rozhodnutím, nevěnovaly dostatečnou pozornost vulgaritě a agresivitě otce, na něž měly upozorňovat i závěry znalce PhDr. K. H. a v důsledku toho docházelo ke značnému psychickému poškozování nezletilých a k jejich odmítání styku s otcem, což se prohloubilo útoky otce proti nezletilým a jejich nejbližším. Tato agresivita, resp. domácí násilí byly ostatně shledány jako příčina rozvratu manželství, a její trvání bylo v průběhu řízení zadokumentováno. Proto měla být stěžovatelům ze strany obecných soudů poskytnuta ochrana. Ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím je namítáno, že nebyly provedeny důkazy, resp. byly provedeny důkazy nezákonně a rozhodnutí obsahují řadu nepravd, které jsou způsobilé stěžovatele poškodit i jen jejich zveřejněním. To se týká např. údaje, že stěžovatelka měla nahrávat průběh předávání nezletilých otci proti jeho vůli, a to bez ohledu na písemné prohlášení otce založené ve spise, že mu to nevadí. Podobně stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením o svém nevhodném působení na nezletilé, když znalci hovoří toliko o vysoké pravděpodobnosti ovlivňování nezletilých. Tyto námitky byly v další části ústavní stížnosti konkretizovány.
3. V ústavní stížnosti je poukazováno na to, že nezletilí byli 25. září 2006 vyslechnuti soudem prvního stupně bez účasti stěžovatelky a jejího zástupce, což s ohledem na právní názor obsažený v usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 108/2002 ze dne 14. srpna 2002 (in http://www.iustin.cz/ navštíveno 22. září 2010) není možné. Navíc otázky, které byly nezletilým ze strany soudu kladeny, označuje za manipulativní, přičemž bylo omlouváno násilné jednání otce a odpovědnost za ně byla přenášena na nezletilé. Přitom byli nezletilí schopni jasně formulovat své názory, jimž však obecné soudy nevěnovaly pozornost. Dále je namítáno, že byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. května 2007 ustanoven ve věci znalec, což se stalo v rozporu s §127 občanského soudního řádu před slyšením stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že jednání konané 25. června 2007 bylo bez jejího souhlasu odročeno na bezprostředně následující den, což je v rozporu s §119 občanského soudního řádu. Soudu prvního stupně stěžovatelka rovněž vytýká, že odmítl její žádost o odročení jednání nařízeného na 28. května 2008 za účelem volby právního zástupce. Ve vztahu k dokazování je obecným soudům vytýkáno, že náležitě nezdůvodnily, proč neprovedly důkazy navržené "stěžovateli" (které blíže nekonkretizují), a které měly prokazovat, že styky otce s nezletilými probíhaly od počátku konfliktně a je poukazováno na závěry PhDr. U. V té souvislosti je obecným soudům vytýkáno, že se nevypořádaly s rozpory v posudku znalkyně PhDr. M. a PhDr. J. P., Ph. D., před tím, než posledně uvedený změnil postoj. Je plédován názor, že otec má právo se stýkat s nezletilými, ovšem nelze je ke styku nutit, přičemž jeho právo není nad právem, resp. nejlepším zájmem dítěte. Rovněž je stěžovatelka přesvědčena, že jí nemohla být uložena odvolacím soudem povinnost absolvovat rodinnou terapii. Konečně namítá, že to byl otec, kdo zapříčinil potřebu nového rozhodnutí obecných soudů tím, že zejména odmítal nezletilé vodit na volnočasové aktivity, a proto měl náklady uhrazené státem nahradit on.
4. Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem byly vyvozeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace jednoduchého práva. (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
5. Pokud jde o vztahy rodičů a dětí, je nutno předeslat, že ideálním stavem je, pokud muž a žena spojeni v manželství spolu žijí a vychovávají své děti. Pokud tento stav neexistuje, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. Je přirozené, že představy rodičů ohledně nejlepšího zájmu dítěte se mohou diametrálně lišit a že dítě může být indoktrinováno představami a zájmy toho z rodičů, který je má ve své výlučné péči. Z toho důvodu se pak také mohou představy takového dítěte lišit od představy rodiče, od nějž je odděleno, resp. lze v takovém případě jen velmi těžko nalézt nedeformovanou a svobodnou vůli dítěte ve vztahu k oběma rodičům. Ovšem právě v takových situacích o to více vyvstává povinnost státu zajistit společnou odpovědnost rodičů za výchovu a vývoj dítěte (srov. čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), při zachování povinnosti chránit dítě před tělesným či duševním násilím, urážením nebo znevažováním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů (čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V situaci, kdy musí stát uplatnit své pozitivní povinnosti na poli základních práv, může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče, či jeden z nich. A k tomu evidentně došlo i v posuzovaném případě.
6. V dané věci je nesporné, že nezletilí byli po rozpadu manželství rodičů vždy ve výlučné péči stěžovatelky a že jejich styky s otcem, standardně upravené rozhodnutím soudu v květnu 2004, probíhaly pouze do 15. srpna 2005, kdy otec po ukončení stanoveného styku předal nezletilé stěžovatelce. Tehdy bylo oběma nezletilým sedm let. Jak vyplývá z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, byli nezletilí slyšeni soudem cca rok poté. Tehdy i v souvislosti s dále uváděnými šetřeními naprosto odmítali styk s otcem. Procesní postoj stěžovatelky byl takový, že buďto úpravu styku odmítala úplně, anebo požadovala odložení této úpravy. V době vynesení rozsudku odvolacího soudu bylo nezletilým jedenáct, resp. dvanáct let. Otec se ve věci styků s nezletilými obrátil na Fond ohrožených dětí, Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Centra sociálních služeb Praha a Centrum pro rodinu v Praze 4, oba rodiče se obraceli opakovaně na orgán sociálně-právní ochrany dětí, situací dětí a vztahů s rodiči se zabývali PhDr. K. H., PhDr. D. P., z podnětu soudu opakovaně PhDr. N. M. a MUDr. J. H., a z podnětu stěžovatelky pak dr. U. a opakovaně PhDr. J. P. Již jen z toho je patrné, že díky iniciativě rodičů měly obecné soudy k dispozici dostatek (či nadbytek) podkladů pro rozhodnutí. S ohledem na to, lze námitku neprovedení (blíže nijak neidentifikovaných) důkazů obecnými soudy, považovat za zjevně neopodstatněnou.
7. Pokud jde o námitku, že slyšení nezletilých u soudu nebyl přítomen zástupce stěžovatelky, tak je třeba uvést, že v této souvislosti uváděný právní názor obsažený v usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 108/2002 ze dne 14. srpna 2002 je zcela ojedinělý. Jeho ojedinělost se přitom ani tak netýká otázky, kdo má být slyšení nezletilých u soudu přítomen, jako spíše samé povahy tohoto slyšení, z čehož se pak nutně odvozuje nejen režim provádění tohoto úkonu, ale i nakládání s jeho výsledkem. Uvedený právní názor totiž vychází z toho, že slyšení nezletilých, ve věci péče soudu o ně, má povahu důkazu. Ovšem doktrína vychází z toho, že nejde o výslech ve smyslu dokazování, ale pouze o zjištění názoru (stanoviska) nezletilého, a proto se ustanovení o dokazování neuplatní (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 650). O účastnický výslech se přitom nemá jednat, protože nezletilý zásadně nemá procesní způsobilost (srov. Wintrová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007. s. 209). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti přitom vyložil, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, §31 odst. 3 zákona o rodině), poskytuje dítěti možnost, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo nebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného orgánu. Jde o nepopiratelné právo svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 707/04, sp. zn. IV. ÚS 288/04, sp. zn. III. ÚS 2150/07, aj.). Právě za účelem, aby mohl být projeven vlastní názor dítěte svobodně, má přitom soud procesní oprávnění vyloučit z účasti na slyšení dítěte všechny osoby, které by mohly dítě v tomto ohledu negativně ovlivnit.
8. S ohledem na to, jak konfliktní evidentně byly (či snad dokonce jsou) vztahy mezi stěžovatelkou a otcem, které se nutně musely (či dokonce nadále musejí) promítat i na vztahu nezletilých k nim, lze vyloučení všech osob (tedy včetně zástupců rodičů, jež jsou v procesu právními "přáteli" rodičů) z účasti na slyšení nezletilých považovat za legitimní a přiměřené opatření k dosažení sledovaného cíle, a tím o opatření ústavně souladné. Procesní práva nezletilých tím v žádném případě porušena být nemohla, což ostatně ani není tvrzeno. Práva stěžovatelky byla zachována tím, že stěžovatelka byla dokonale o průběhu výslechu informována (jak dokládá obsahem své argumentace) a měla příležitost ve vztahu k tomu v průběhu řízení uplatňovat své námitky. Skutečnost, že obecné soudy vyložily stanovisko nezletilých v kontextu ostatních zjištěných skutečností jinak než stěžovatelé přitom sama o sobě není ústavněprávně relevantní (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
9. Pokud jde o vlastní průběh slyšení nezletilých a způsob, jakým se stanoviskem nezletilých obecné soudy naložily, lze ze shora naznačené ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyložit následujícím způsobem. Je ústavněprávně akceptovatelné, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží mimo jiné s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost. V této souvislosti přitom musí být v rámci poučení o významu tohoto úkonu dítě s ohledem na charakter řízení též přiměřeně poučeno o jeho právech a povinnostech i podle hlavy první části druhé zákona o rodině a případně napomenuto podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou konstruovány proti těmto zásadním právním náhledům.
10. Co do merita věci vzaly oba obecné soudy za prokázáno, že vztah nezletilých k otci v průběhu času přešel od tvrzeného odmítání a faktické ambivalence k výhradnímu odmítání otce. Oba obecné soudy se však shodly na tom, že ať už se negativní vztah nezletilých k otci prohloubil z těch (vulgární výbuchy otce při pokusech o styk) či oněch (ventilování negativního vztahu k otci stěžovatelkou před nezletilými) důvodů, je v zájmu nezletilých obnova jejich styku s otcem. Odvolacím soudem přitom bylo podrobně vyloženo, proč je nezbytné, aby byly tyto styky v asistované formě, za současné terapie rodičů. Uložení této terapie na úrovni podústavního práva umožnila novela č. 295/2008 Sb. a v ústavní stížnosti není namítáno, že by tato úprava byla rozporná s ústavním pořádkem. Obecné soudy přitom přesvědčivě a zcela odmítly stěžovatelkou tvrzené domácí násilí otce na nezletilých a pro své závěry použily zjištění a závěry všech specialistů, jejichž zprávy měly obecné soudy k dispozici. Z toho plyne, že obecné soudy postupovaly ústavně souladným způsobem a jediné, co je možné jim vytknout, že s ohledem na aktuální období růstu nezletilých dospěly obecné soudy ke svým závěrům se značným časovým odstupem.
11. Námitka stěžovatelky, že nebylo odročeno jednání nařízené na 25. června 2007, evidentně navazuje na její odvolací námitku, že k tomuto jednání nebyla řádně předvolána, s níž se odvolací soud vypořádal. Tato námitka, stejně jako námitka, že se nemohla řádně připravit na jednání nařízené na 25. června 2007 však postrádá ústavněprávní opodstatnění s ohledem na to, že rozsudek byl soudem prvního stupně vynesen až 11. června 2008 a poté ještě proběhlo odvolací řízení. I kdyby tedy snad došlo k porušení procesních práv stěžovatelky v rozsahu jak tvrdí, pak to nutně muselo být zhojeno při dalších jednáních obecných soudů, kdy byla stěžovatelce dána příležitost pro uplatnění svých procesních práv.
12. Přiměřeně totéž platí o námitce, že před ustanovením znalců nebyla stěžovatelka vyslechnuta. I když se pomine, že je podstatný rozdíl mezi slyšením účastníka před určitým procesním krokem a výslechem účastníka, tak svůj postoj ke znaleckému dokazování vůbec a závěrům soudem ustanovených znalců dávala stěžovatelka dostatečně najevo setrvalou kritikou těchto znalců a navštěvováním svého "konkurenčního znalce" - PhDr. P. Procesním právům stěžovatelky tedy bylo v daném ohledu učiněno zadost.
13. Konečně, pokud jde o námitku náhrady nákladů řízení, lze vyjít z toho, že to byla právě stěžovatelka, která řízení iniciovala. Nebyla přitom meritorně úspěšná, protože v opačném případě by jen stěží uplatňovala ústavní stížnost jdoucí do merita věci. Odvolací soud přitom vyšel při rozhodování o náhradě nákladů státu ze závěru, že znalecká zkoumání byla v zájmu obou rodičů. Pokud jde o výši těchto nákladů, tak ta vyplývala ze samostatných usnesení, na něž bylo v napadeném usnesení odvolacího soudu odkázáno. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by před podáním ústavní stížnosti vyčerpala procesní prostředky nápravy, které jí zákon přiznával proti nim, a proto je námitka proti výši těchto nákladů nepřípustná.
14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu