ECLI:CZ:US:2010:2.US.1663.10.1
sp. zn. II. ÚS 1663/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci společnosti ALVARAK GROUP a.s., se sídlem v Plané nad Lužnicí, Kanadská 775, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 4. 2010 č. j. 7 C 14/2010-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení práva na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Táboře.
Jak předeslala, napadeným rozhodnutím jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni (dále též "vedlejší účastnice") částku 5.080,30 Kč, která představovala úrok z prodlení, který vznikl v důsledku pozdního zaplacení fakturované ceny opravy vozidla provedené žalobkyní. Zdůraznila, že v dané věci bylo rozhodováno o bagatelní částce, tudíž neměla proti napadenému rozhodnutí žádný opravný prostředek.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že obecný soud především neprovedl stěžejní důkaz navrhovaný stěžovatelkou. Tím měla být kupní smlouva na předmětné vozidlo se všeobecnými obchodními podmínkami, která by prokázala tvrzení stěžovatelky, že mezi vlastníkem vozidla a vedlejší účastnicí existovalo smluvní ujednání, na základě kterého měla vedlejší účastnice provádět pro vlastníka veškeré opravy vozidla. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak se obecný soud s důkazním návrhem vypořádal, když jej v podstatě nezamítl pro nadbytečnost, ale z důvodu, že se mu již nechtělo odročovat jednání pro jeho opatření. Stěžovatelka uvedený postup soudu označila za libovůli. Podle názoru stěžovatelky však obecný soud pochybil i při hodnocení důkazů provedených, neboť zcela nepodloženě dovodil, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou byla uzavřena obchodní smlouva o dílo podle obchodního zákoníku. Nesprávně pak dovodil, že pokud stěžovatelka po dohodě s vlastníkem vozidla cenu díla zaplatila, došlo z její strany k uznání závazku a automaticky započala její povinnost platit úroky z prodlení, a to i za dobu před uznáním.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dotčená věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§202 odst. 2 o. s. ř). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.
Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost stěžovatelky obstát, neboť pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatelky, nevyplývá z nich nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazů, nelze než odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které mu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy obecný soud v řízení provede, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal a neshledal výše popsaný extrémní nesoulad. Rovněž neshledal, že by k závěrům, k nimž obecný soud došel, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před soudem provedeny. Rozhodnutí obecného soudu je pak dostatečně odůvodněno a z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu