ECLI:CZ:US:2010:2.US.1674.10.1
sp. zn. II. ÚS 1674/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sloupská 135, 473 01 Nový Bor, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 35 Co 53/2010-33 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 5. 2009 č. j. 16 Nc 4578/2009-15 ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 7. 2009 č. j. 16 Nc 4578/2009-20, za účasti Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení, a za účasti vedlejšího účastníka Zepter International, s.r.o., se sídlem Spálená 112/55, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi a řízením, které jejich vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a právo na vlastnictví garantované čl. 11 odst. 3 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 12. 1998 č. j. 15 C 1893/98-14 byla stanovena povinnost stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi 24 681 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného plnění dle uzavřené kupní smlouvy ze dne 13. 12. 2005. Předmětem koupě bylo nádobí Standard vyráběné vedlejším účastníkem společností Zepter International s.r.o. Stěžovatelka se pokusila odstoupit od smlouvy (resp. ji "zrušit"), ale protože smlouva neobsahovala možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, trvá podle okresního soudu nadále povinnost smluvních stran poskytnout si plnění, jak bylo dohodnuto. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 3. 1999 č. j. 30 Co 60/99-27 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dne 17. 12. 2008 podal vedlejší účastník návrh na nařízení exekuce prostřednictvím Exekutorského úřadu Brno - město. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 5. 2009 č. j. 16 Nc 4578/2009-15 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky, proti čemuž tato podala odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud odmítl námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou a k námitkám směřujícím do nalézacího řízení uvedl, že k nim nemůže přihlížet, neboť exekuční titul je již v právní moci, a je tudíž nezaměnitelný a závazný pro soud v exekučním řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí soudů v nalézacím řízení jsou v rozporu se zákonem. Dále argumentovala tím, že Ústavní soud shledal v několika svých rozhodnutích přípustnost odstoupení od kupní smlouvy v souladu s ust. §48 odst. 1 o. z. ve všech případech. Pokud jsou tedy rozhodnutí, která byla podkladem pro vydání rozhodnutí o exekuci, v rozporu se zákonem a porušují práva zaručená Ústavou, nemohou být zákonným titulem pro nařízení exekuce. Postupem obecných soudů proto podle stěžovatelky došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného vlastnického práva, když obecné soudy rozhodly o vykonatelnosti rozhodnutí, která odporují zákonu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v České Lípě a vedlejší účastník. Ten ve svém vyjádření k dotazu Ústavního soudu uvedl, že je po plném uhrazení kupní ceny dle znění kupní smlouvy připraven dodat stěžovatelce objednané zboží, když veškeré díly požadované sady nádobí má stále k dispozici (přičemž v samotném textu kupní smlouvy si vedlejší účastník vyhradil právo na zkvalitnění zboží a možnost změny jeho vzhledu). Nádobí tak bude stěžovatelce dodáno zcela v souladu s objednávkou.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce. Ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka zásah do svých základních práv výhradně odvíjela od nesprávnosti rozhodnutí, jež byla podkladem pro exekuční řízení. Argumentace stěžovatelky je zaměřena na protizákonnost a protiústavnost rozhodnutí soudů v nalézacím řízení, jež vedla k vydání exekučních titulů. Ve zbývající části argumentace stěžovatelka napadá to, že obecné soudy v exekučním řízení rozhodly o vykonatelnosti těchto rozhodnutí. Ústavní soud ovšem nemůže odhlédnout od základní skutečnosti, že exekuční řízení není pokračováním nalézacího řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 328/98, N 8/17 SbNU 59). Jak pak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 600/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), právě takto "byl proklamován respekt Ústavního soudu k rozhodnutí zákonodárce, kterým rozdělil co do základu občanské soudní řízení na řízení nalézací a řízení o výkon rozhodnutí učiněného v nalézacím řízení, které jsou formálně zcela odděleny. Toto rozdělení s totožnými principy rozdělení lze vysledovat jak v ostatních procesních odvětvích v tuzemsku, tak v zahraničních právních úpravách, a doposud nebylo zpochybněno ani v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Toto rozdělení je pak nutným limitem pro pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost postupu orgánů veřejné moci v jednotlivých řízeních tak, že při napadení rozhodnutí vydaného v jednom z takto vymezených řízení nelze přezkoumávat postup a rozhodnutí učiněné v jiném řízení." Právě z těchto důvodů není možno dohánět cestou ústavní stížnosti ve fázi exekučního řízení to, co mohla stěžovatelka učinit ve fázi řízení nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 283/04). Jinak řečeno, není možno přesunout námitky proti rozhodnutí soudů v řízení nalézacím (ve vztahu k těmto rozhodnutím by šlo navíc o návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání) do řízení exekučního, a to ani s poukazem na ochranu stěžovatelky z hlediska ústavnosti. Ústavní soud přitom musí konstatovat, že kdyby byla podána v zákonem stanovené lhůtě proti rozhodnutím soudů v nalézacím řízení ústavní stížnost, měla by velkou naději na úspěch (srov. nálezy Ústavního soudu, ve kterých byla společnost Zepter international s.r.o. vedlejším účastníkem sp. zn. IV. ÚS 276/99, N 136/16 SbNU 23, sp. zn. IV. ÚS 182/01, N 188/24 SbNu 401, především pak nálezy sp. zn. II. ÚS 3/06, N 185/47 SbNU 429 a nález sp. zn. I. ÚS 342/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Po zvážení všech okolností případu, především pak skutečnosti, že stěžovatelka svou ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů v exekučním řízením odvíjí od rozhodnutí obecných soudů v nalézacím řízení, v němž nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, zejména nepodala proti rozhodnutí obecných soudů v nalézacím řízení ústavní stížnost, a s ohledem na to, že vedlejší účastník je schopen stěžovatelce předmětné zboží dodat, jak uvedl k výslovnému dotazu Ústavního soudu, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Vedlejší účastník požadoval, aby mu byly nahrazeny náklady řízení před Ústavním soudem. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje ust. §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 662/01, U 41/28 SbNU 471), přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, zejména je lze uložit tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97, N 26/13 SbNU 195, sp. zn. III. ÚS 961/09 a sp. zn. IV. ÚS 2117/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelčina ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná, ovšem žádné jiné důvody ve věci, ani v poměrech vedlejšího účastníka (obchodní společnosti), které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, z obsahu spisu nevyplývají. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi neshledal a jeho návrhu proto nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj