ECLI:CZ:US:2010:2.US.1685.10.1
sp. zn. II. ÚS 1685/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. H., právně zastoupeného JUDr. Pavolem Blaho, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 sp. zn. 3 Tdo 239/2010 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2009 sp. zn. 8 To 85/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a z rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2009 (4 T 3/2009) byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zákona [pozn.zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c ) tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. října 2009 (8 To 85/2009) tak, že podle §259 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusy trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 4, §171 odst. 2 písm. b) tr. zákona, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině citovaného rozsudku, a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. srpna 2008 sp. zn. 4 T 94/2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2008 sp. zn. 67 To 319/2008 (trest odnětí svobody v trvání 4 let za trestné činy podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §185 odst. 1 tr. zákona). Dále stěžovateli uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. března 2010 (3 Tdo 239/2010) odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Shodně jako v odvolání a dovolání i v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci bylo trestní řízení vedeno v rozporu s ústavně zaručeným právem na nestranný a spravedlivý proces. Stěžovatel soudí, že citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou v této trestní věci ryze účelová, která sledují jediný cíl - další vězně od podobného jednání odradit a uložením exemplárního trestu zastrašit.
Konkrétně stěžovatel namítal, že soudy vymezený skutkový děj nekoresponduje s výsledky dokazování. Poukázal - stejně jako v odvolání - v této souvislosti, že důkaz o stopě nalezené na zápalce nábojnice, která po druhém výstřelu zůstala v nábojové komoře pistole, byl expertně proveden až po čtyřech měsících, kdy nejde doložit, jak bylo se zbraní v mezidobí nakládáno, včetně toho, kdo, kdy a jak vybral z pistole předmětnou nábojnici, a nelze tak vyloučit, že stopa na ní vznikla až násilnou manipulací se zbraní. Dále polemizoval se způsobem hodnocení výpovědí ve věci slyšených svědků a dalších provedených důkazů soudy. Nesouhlas vyslovil s tím, že Vrchní soud v Praze bez náležitého odůvodnění zamítl navrhované provedení důkazu novým znaleckým posudkem z oboru kriminalistické techniky, odvětví balistiky.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy, u kterého nebyla - dle jeho názoru - prokázána ani subjektivní ani objektivní stránka, obecné soudy dospěly k závěrům o jeho vině postupem, který zjevně nerespektoval princip spravedlivého řízení.
III.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chránící základní práva nebo svobody jeho účastníka, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích i v rámci obhajoby v průběhu soudního řízení.
Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Městský soud v Praze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele. Zabýval se podrobně obhajobou stěžovatele, mimořádnou pozornost věnoval vyvrácení tvrzení stěžovatele, že zbraně člena eskorty se zmocnil v úmyslu spáchat sebevraždu a nikoliv s úmyslem donutit členy eskorty, aby mu umožnili opustit vozidlo, a dále prokázání skutečnosti, že členům eskorty vyhrožoval usmrcením a ze zbraně, které se zmocnil, v omezeném prostoru vozu opakovaně střílel. Pozornost věnoval soud prvního stupně i kvalifikaci jednání stěžovatele dle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zákona.
Stěžovatel, shodně jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a vyvozeným skutkovým zjištěním. Vrchní soud v Praze se všemi námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení zabýval a se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem se ztotožnil s tím, že z provedených důkazů nelze učinit jiný závěr, než ten, že stěžovatel se snažil z vazby uprchnout a k tomu si i dopředu vytvářel podmínky a že jeho tvrzení o momentálním nápadu a o pokusu spáchat sebevraždu je naprosto nevěrohodné a bylo jednoznačně vyvráceno. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že stěžovatel se pokoušel zbraň otočit proti členu eskorty a pokoušel se o další výstřel. Za spekulaci, která nemá žádnou oporu v provedených důkazech, označil námitku stěžovatele, že s předmětnou zbraní mohlo být po jejím zajištění, ještě před provedením expertízy potvrzující jeho snahu o další výstřel, manipulováno. Dostatečným způsobem odůvodnil odvolací soud i zamítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování. Na podkladě skutkového stavu, zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud pouze k odlišné právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Na rozdíl od nalézacího soudu, který jednání stěžovatele vedle pokusu trestného činu vraždy posoudil též jako trestný čin vydírání, odvolací soud kvalifikoval snahu stěžovatele uprchnout z vazby jako trestný čin podle §171 odst. 2 písm. b) tr. zákona (v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu vraždy), což je právní kvalifikace pro stěžovatele příznivější. Odvolací soud zákonným způsobem odůvodnil i výrok o trestu.
Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje v petitu též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval závěrům Nejvyššího soudu, že v dovolání brojí pouze proti hodnocení důkazů a proti vyvozeným skutkovým zjištěním ze strany soudů nižších stupňů, přičemž dovolací soud uvedl, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, takže nelze konstatovat, že jsou s nimi v extrémním rozporu. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět pouze námitky skutkového rázu. Dovolací soud shledal, že tyto námitky nesměřují proti hmotněprávní kvalifikaci použité nižšími soudy v napadených rozhodnutích, ale vytýkají obecným soudům nesprávně zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky v dovolání nenaplňují žádný z přípustných důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné v databázi NALUS). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatele bylo po obsahové stránce ryzí důkazní polemikou. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudu nalézacího. Taková argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit.
Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. O takovou situaci však v projednávané věci zcela zjevně nejde, což plyne z logických odůvodnění rozsudků soudu nalézacího a odvolacího.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly obecné soudy a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje. Pouze pro úplnost ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele uvádí, že tento návrh byl uplatněn v rámci odvolacího řízení, soud druhého stupně návrh na doplnění dokazování zamítl a v odůvodnění rozsudku nadbytečnost nového znaleckého posudku řádně odůvodnil. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
Po přezkoumání rozhodnutí napadených stěžovatelem jak v kontextu práva na spravedlivý proces, které mělo být dle názoru stěžovatele porušeno, tak ve světle ostatních ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud shledal, že tato práva porušena nebyla a návrhu na zrušení stěžovatelem označených rozhodnutí obecných soudů nelze vyhovět. Soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi z provedeného dokazování vyvozenými skutkovými závěry a právními závěry obecných soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Nesouhlas stěžovatele s tím, že v rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že spáchal trestnou činnost, pro kterou byl žalován a uložily mu zákonu odpovídající trest, nemůže sám o sobě zakládat porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se stěžovatel neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu