ECLI:CZ:US:2010:2.US.178.10.1
sp. zn. II. ÚS 178/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. M. D., zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009 č. j. 5 Afs 58/2009-61, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.1. 2009 č. j. 31 Ca 2/2008-35 a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II. ze dne 5. 11. 2007 č. j. 180091/07/289940/8370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv, a to práva na spravedlivý proces a práva vlastnického. Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že finanční úřad měl zaslat výzvu k odstranění vad na jeho adresu oficiálně vedenou v centrálním registru obyvatel, nikoli na adresu, o níž stěžovatel před finančním úřadem prohlásil, že mu na ni má být doručováno. Okolnost, že se na dané adrese někdy zdržoval, dle něj ještě neznamená, že se tam zdržoval v době doručování předmětné výzvy. Fakt, že na této adrese vyzvedl jiné zásilky, není důkaz běžného přebírání zásilek, ale pouze svědčí o tom, že stěžovatel mohl mít k tomuto místu v inkriminované době určitý osobní vztah, nikoli však, že se zde zdržoval natolik intenzivně, že bylo možno bez obav aplikovat fikci doručení písemnosti dle §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků (dále jen "ZSDP"). Dle jeho názoru však finanční úřad své důkazní břemeno neunesl.
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, že jeho podání - námitky proti exekučnímu příkazu - trpělo natolik závažnými vadami, že bylo znemožněno jeho meritorní projednání. Dle něj přes určitou nesourodost textu jsou všechny vytýkané skutečnosti z předmětného podání jasně patrné. Poukazuje na §21 odst. 8 ZSDP a uvádí, že podání svým obsahem dostačovalo k tomu, aby bylo meritorně projednáno. Postup správce daně spočívající ve vydání výzvy k odstranění vad podání byl dle jeho názoru v rozporu s logickým požadavkem kladeným na něj z hlediska ústavně konformní aplikace jednoduchého práva a ve spojení s fikcí doručení má za následek zkrácení jeho ústavně garantovaných majetkových práv. Pokud soudy ve správním soudnictví nesprávnost postupu správce daně v důsledku vlastního nesprávného právního posouzení potvrdily, jsou protiústavní i jejich rozhodnutí.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 2/2008 a příslušného spisového materiálu Finančního úřadu Brno II bylo zjištěno následující:
Finanční úřad Brno II vydal dne 28. 8. 2007 pod č. j. 146959/07/289940/8370 exekuční příkaz k vymožení vykonatelného nedoplatku ve výši 251 265,- Kč. Proti uvedenému rozhodnutí byly podány námitky, které vykazovaly vady, pro něž nebyly způsobilé k projednání, a správce daně dne 1. října 2007 pod č. j. 160906/07/289940/8370 vyzval stěžovatele k jejich odstranění. Výzva byla stěžovateli doručována na adresu O. a zásilka byla vrácena z důvodu jejího nevyzvednutí. Správce daně poté rozhodnutím ze dne 5. 11. 2007 č. j. 180091/07/289949/8370 rozhodl, že se námitce proti exekučnímu příkazu nevyhovuje, neboť stěžovatel v zákonné lhůtě neodstranil vytčené vady podání. Proti uvedenému rozhodnutí o námitkách podal stěžovatel žalobu, která byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta. O následné kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem, jímž kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup ve správním a soudním přezkumném řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 Listiny. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnil před obecnými soudy a s nimž se tyto soudy, zejména Nejvyšší správní soud, řádně vypořádaly. V ústavní stížnosti tak jen pokračuje v polemice s nimi na úrovni jednoduchého práva, což samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Podstata první stěžovatelovy námitky spočívá v jeho tvrzení, že mu nebyla doručena výzva k odstranění vad podání, protože v jeho případě nebyly splněny podmínky pro naplnění fikce doručení.
Problematiku tzv. náhradního doručování řešil Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 92/01 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 115) a sp. zn. II. ÚS 23/03 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 81). Konstatoval v nich, že v případě náhradního doručování je konstruována právní fikce, že účinky doručení nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Účelem právní fikce coby výjimečného nástroje odmítnutí reality právem je dosažení právní jistoty. Aby mohla právní fikce splnit svůj účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Účinky doručení ve smyslu ZSDP mohou nastat za předpokladu, že se příjemce v místě doručení zdržuje, přičemž se zjevně jedná o místo, kde by příjemce mohl být v rozhodné době doručovatelem zastižen, a to buď přímo nebo prostřednictvím vyrozumění o uložení zásilky, bylo-li učiněno vhodným způsobem.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud v souladu se svou judikaturou (viz rozsudek sp. zn. 2 Afs 158/2005 ze dne 27. 4. 2006) vyšel z předpokladu, že důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že písemnost doručovaná daňovému subjektu mu také byla náhradním způsobem - fikcí - za splnění striktních zákonných podmínek doručena, primárně leží na správci daně (srov. ustanovení §31 odst. 8 písm. a), b) ZSDP), který musí prokázat, že se stěžovatel v předmětné době v místě doručení zdržoval. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, správce daně tuto skutečnost prokazoval svým úředním záznamem ze dne 30. 10. 2006, dle něhož stěžovatel před finančním úřadem prohlásil, že poštu přebírá v O., dále okolností, že stěžovatel na adrese v O. běžně přebíral i jiné zásilky (rozhodnutí o předvolání ze dne 24. 10. 2006, exekuční příkaz ze dne 18. 9. 2007, rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 11. 2007) a zejména sdělením České pošty ze dne 25. 3. 2008, že stěžovatel má požádáno o dosílku zásilek na adresu O., přičemž žádost o dosílku podává opakovaně, vždy po šesti měsících, přičemž poslední dvě žádosti byly podány na období od 6. 7. 2007 do 5. 1. 2008 a od 6. 1. 2008 do 5. 7. 2008.
Pokud tedy Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených skutečností i vzhledem k dalším okolnostem (podrobně popsaným v odůvodnění jeho rozhodnutí) vyslovil, že správce daně splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení §31 odst. 8 daňového řádu, čímž došlo k přechodu důkazního břemene na stěžovatele, který však svá opačná tvrzení žádným relevantním způsobem nedoložil, a uzavřel, že správce daně při doručování postupoval v souladu s §17 odst. 5 daňového řádu, z hlediska ústavnosti nelze jeho závěrům cokoli vytknout.
I druhou námitkou stěžovatele, že jeho podání splňovalo náležitosti dle ZSDP a bylo projednatelné bez výzvy, se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval a ústavně konformně vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. S odkazem na ustanovení §21 odst. 6 ZSDP, dle něhož je pro řízení rozhodující obsah podání, i když je nesprávně označeno, poukázal na obsah předmětného podání a na jeho konkrétní vady (není z něho zřejmé, kdo jej činí, popř. jménem koho tak činí, nelze zjistit, proti čemu brojí, když je označeno jako námitka proti exekučnímu příkazu, ale dle obsahu se má jednat o odvolání proti výzvě k úhradě daňového nedoplatku, přičemž ZSDP oba uvedené opravné prostředky i procesní postup při řízení o nich striktně rozlišuje, v podání je namítána neexistence nedoplatku, poté je žádáno o jeho posečkání). Není pochyb o tom, že jde o zmatečné (neurčité a nesrozumitelné) podání, jehož nedostatky bylo nutné cestou výzvy dle ustanovení §21 odst. 8 ZSDP odstranit, neboť jeho věcné projednání by vedlo k tomu, že by správce daně musel domýšlet jeho obsah, což mu s ohledem na zásady daňového řízení nepřísluší.
Ústavní soud tak neshledal, že by v napadeném řízení došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na výsledek řízení nejsou dány podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu