ECLI:CZ:US:2010:2.US.1790.09.2
sp. zn. II. ÚS 1790/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Školní 1122, Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 32 T 29/2007 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 9 To 415/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud Praha - východ rozhodl dne 25. dubna 2008 tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle ust. §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem, podle ust. §49 odst. 1 a ust. §50 odst. 1 trestního zákona byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností na dobu 4 let a podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti Praher Armatury s.r.o. 1.959.270,- Kč, přičemž co do zbytku byla uvedená společnost podle ust. §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle ust. §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k ust. §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu tak, že stěžovatel byl uznán pro shodně popsaný skutek vinným trestným činem zpronevěry dle ust. §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 2 měsíců, pro jehož výkon se podle ust. §39a odst. 3 trestního zákona zařazuje do věznice s dozorem. Podle ust. §49 odst. a ust. §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností na dobu 4 let a následně byla stěžovateli též uložena povinnost zaplatit společnosti Praher Armatury s.r.o. částku 1.959.270,- Kč, přičemž co do zbytku byla uvedená společnost podle ust. §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 203/2009 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Přestože stěžovatel - jak výše naznačeno - odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu ani nezaslal jako přílohu k ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 454/06; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09).
Nenapadl-li proto stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj