ECLI:CZ:US:2010:2.US.2069.10.1
sp. zn. II. ÚS 2069/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 15/2009-34 ze dne 18. 3. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 32/2010-49 ze dne 29. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a právo na rovnost před zákonem, garantované mu čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 2/2003-1656 ze dne 22. 4. 2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 105/2006 ze dne 16. 3. 2006, uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §140 odst. 1 alinea prvá, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon").
Dne 11. 11. 2009 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, který Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 40 T 15/2009-34 ze dne 18. 3. 2010 zamítnul. Stejným způsobem postupoval i Vrchní soud v Olomouci, jenž jako nedůvodnou zamítnul stěžovatelem posléze podanou stížnost, a to usnesením č. j. 6 To 32/2010-49 ze dne 29. 4. 2010.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům příliš formalistický přístup při posuzování splnění podmínek pro povolení obnovy trestního řízení, kdy ani jednu z nových skutečností či důkazů neshledaly v tomto směru za dostačující, čímž mu odepřely "možnost nápravy" a porušily právo na spravedlivý proces a další namítaná práva.
Za skutečnost soudu dříve neznámou, jež byla ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o trestu, považuje stěžovatel především nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ke dni 1. 1. 2010, který ve svém ustanovení §233 odst. 3 výrazně zmírnil trestní sankci ukládanou za stěžovatelem spáchaný trestný čin. Původní trestní sazba u trestu odnětí svobody činila dle §140 odst. 3 trestního zákona 10 až 15 let, přičemž stěžovateli byl uložen trest ve výměře 10 roků. Nová právní úprava udává pro totožnou skutkovou podstatu, upravenou v §233 odst. 3 trestního zákoníku, trestní sazbu trestu odnětí svobody v trvání 5 až 10 let. Z uvedeného je patrné, že zatímco podle předchozí právní úpravy byl stěžovateli uložen trest na spodní hranici trestní sazby, jedná se nově podle trestního zákoníku již o trest až na samé horní hranici trestní sazby, uložený trest je tedy ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a i ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, jak stanoví §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Tuto skutečnost obecné soudy odmítly akceptovat, stejně tak nebraly na zřetel čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Porušení "základního práva rovnosti před zákonem" stěžovatel dovozuje z rozdílného postavení osob odsouzených za trestný čin padělání a pozměňování peněz před 31. 12. 2009, kterým byl za totožný trestný čin uložen trest až dvojnásobně vyšší, než je tomu u osob odsouzených za účinnosti nového trestního zákoníku. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §419 trestního zákoníku, které na takovou situaci nepamatuje a přispívá tak k dané nerovnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k institutu obnovy řízení uvedl, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 792/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 31, str. 281 a násl., a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03, publikováno tamtéž, svazek 33, usnesení č. 20, str. 417 a násl.).
V projednávané věci obecné soudy neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel nenavrhl žádné nové důkazy či skutečnosti ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. U části předložených důkazů stěžovatel nedokázal zdůvodnit, proč tyto důkazy nebyly provedeny v původním řízení, nebo proč si myslí, že by tyto mohly zvrátit původní výroky o vině, trestu nebo o náhradě škody, ostatní důkazy nesplňovaly podmínku novosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.
Pokud bylo ze strany stěžovatele poukazováno na účinnost nového trestního zákoníku a jeho případné dopady na posouzení uloženého trestu, obecné soudy dospěly k závěru, že změna právní úpravy není důvodem pro povolení obnovy řízení. Ani v tomto případě jim nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť právní názor, o nějž byla napadená rozhodnutí opřena, byl plně v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (k účinkům přijetí trestního zákoníku a vlivu jeho účinnosti na možnost obnovy řízení srov. nejnověji usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1306/10 a sp. zn. II. ÚS 1953/10, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Lze rovněž přisvědčit argumentaci obecných soudů, že ustanovení o časové působnosti trestního zákona (čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. §16 odst. 1 trestního zákona a nově §2 odst. 1 trestního zákoníku) nebylo možno ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť uvedené pravidlo lze použít pouze v rámci řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Tato skutečnost v trestní věci vedené proti stěžovateli nenastala, neboť předmětné řízení bylo pravomocně ukončeno ještě před účinností trestního zákoníku.
Nejsou správné ani stěžovatelovy úvahy o porušení zásady rovnosti občanů před zákonem. Princip rovnosti před zákonem v obecné rovině znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. V nyní posuzované věci o tvrzenou rovnost nejde a jít nemůže, neboť na stěžovatele se nový trestní zákoník nevztahoval.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, svědčící o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu