ECLI:CZ:US:2010:2.US.207.10.1
sp. zn. II. ÚS 207/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2009 sp. zn. 6 To 353/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V rámci projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že délka trestního řízení byla v jeho případě nepřiměřená, když ke skutku, pro který byl uznán vinným, došlo dne 6. 7. 2003, k zahájení trestního stíhání došlo dne 25. 5. 2004, přičemž k pravomocnému odsouzení stěžovatele došlo až rozsudkem Krajského osudu v Plzni ze dne 12. 10. 2009. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní názory obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 316/2001 a sp. zn. 4 Tz 1/2002 a namítal, že v jeho věci byl zcela namístě postup soudu dle §223 odst. 1 trestního řádu, tedy zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť právo (a povinnost) státu na stíhání a potrestání stěžovatele jak pachatele trestného činu se dostalo do extrémního rozporu s právem stěžovatele na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě výlučně na straně státu.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 5. 2009 č. j. 6 T 84/2004-310 a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, a odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně stěžovateli uložil zaplatit poškozenému L. K. na náhradě škody částku ve výši 5.400,- Kč a se zbytkem nároku jmenovaného poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud v projednávané věci přitom rozhodoval již potřetí, když dvě předcházející rozhodnutí soudu prvého stupně vždy v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil. V napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně se ve formulaci skutkových zjištění charakterizujících trestněprávně relevantní následek dopustil podstatného procesního pochybení, když nerespektoval zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) zakotvený v ustanovení §264 odst. 2 trestního řádu; oba předchozí rozsudky byly zrušeny výhradně z podnětu odvolání stěžovatele a skutková věta výroku o vině obou předchozích odsuzujících rozsudků obsahovala pouze část poranění uváděných okresním soudem v jeho v pořadí třetím rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že změna výroku o vině neměla vliv na právní kvalifikaci stíhaného skutku, avšak současně dovodil, že tato změna měla vliv na závěr soudu o společenské nebezpečnosti stíhaného jednání. S ohledem na uvedenou okolnost, ale i výrazný časový odstup od spáchání projednávaného skutku, jenž představoval více jak šest let, považoval odvolací soud výměru trestu obsaženou v rozsudku soud prvého stupně za nepřiměřeně přísnou. Za adekvátní okolnostem případu a osobě stěžovatele proto uvážil krajský soud trest odnětí svobody mezi šestinou a čtvrtinou zákonné trestní sazby určené §221 odst. 1 trestního zákona, podmíněně odložený na zkušební dobu stanovenou na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Vzhledem ke změně výroku upravil odvolací soud i výrok o náhradě škody.
Ústavní stížnost není přípustná.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky). Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud konstatuje, že všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány. Stěžovatel měl totiž k dispozici možnost podat dovolání, kdy námitka uplatněná v ústavní stížnosti jednoznačně spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu (tj. proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné). Za situace, kdy stěžovatel ji tímto způsobem neuplatnil (jak bylo Ústavním soudem ověřeno a ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti uvedené netvrdil), bylo třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou (k tomu srov.např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2773/08 dostupné in http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj