ECLI:CZ:US:2010:2.US.2241.09.1
sp. zn. II. ÚS 2241/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Afs 56/2008 - 247, výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 112/2007 - 193, rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-1/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-2/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-3/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-4/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-5/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-6/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-7/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-8/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-9/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-10/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-11/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-12/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-15/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-19/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-20/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-21/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-22/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-23/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-24/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-25/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-36/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-37/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-38/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-39/07-2001-21 - ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1178-40/07-2001-21 - ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2075/07-2001-21-11 - ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2075/07-2001-21-12, a platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem - ze dne 26. 6. 2006, č. 117/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 121/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 129/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 130/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 148/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 149/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 122/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 123/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 124/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 125/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 126/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 127/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 128/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 131/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 139/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 143/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 144/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 145/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 146/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 147/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 160/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 161/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 162/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 163/2006 - ze dne 26. 6. 2006, č. 164/2006 - ze dne 22. 9. 2006, č. 242/2006 - ze dne 22. 9. 2006, č. 243/2006, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústní nad Labem, Celního ředitelství v Ústí nad Labem a Celního úřadu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nesouhlasí s postupem Celního úřadu Ústí nad Labem (dále "celní úřad"), který mu na základě jeho žádosti o propuštění osobních automobilů dovezených v období od července 2003 do dubna 2004 z Německa do volného oběhu zboží nevydal celní preferenci. Uvedl, že celní úřad jej neodůvodněně pravidelně kontroloval, ačkoliv podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně, a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (publ. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.), ve znění pozdějších předpisů (dále "Protokol č. 4", "Evropská dohoda"), se následné ověřování důkazů původu provádí namátkově. Překročil tak zákonem svěřené kompetence a znevýhodnil tak stěžovatele, který o zahájení postverifikačního řízení nevěděl, nemohl se k němu vyjadřovat, aktivně se na něm podílet a být při ověření důkazů o původu zboží nápomocen. Jako dovozci mu tak upřel možnost prominutí cla.
Protokol č. 4 práva a povinnosti účastníků řízení neupravuje, proto se řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a celní orgány porušily zásady uvedené v §2 odst. 1, 2, 6, 7, 8, 9 a v §31 odst. 2, 4, 9 tohoto zákona.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že na základě verifikace osvědčení o původu zboží poté, co stěžovatel dovezl v období od července 2003 do dubna 2004 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, zjistily německé celní orgány, že vývozci, uvedení na fakturách, popř. kupních smlouvách, osvědčení o původu nevystavili, ani je nepodepsali. Dodatečnými platebními výměry Celního úřadu Ústí nad Labem v záhlaví specifikovaných čísel, vystavených dne 26. 6. 2006 a 22. 9. 2006, bylo stěžovateli vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty. Odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům zamítlo Celní ředitelství Ústí nad Labem dne 27. 3. 2007, resp. 28. 3. 2007, rozhodnutími čísel jednacích taktéž výše uvedených. Žalobu stěžovatele proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 112/2007-193, zamítl (částečně, ohledně dalších deseti rozhodnutí celního ředitelství a celního úřadu, žalobě vyhověl a tato rozhodnutí - ústavní stížností nedotčená - zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení). Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Afs 56/2008 - 247 (kasační stížnosti celního ředitelství proti té části rozsahu, kde stěžovatel se správní žalobou uspěl, naopak vyhověl a příslušný výrok rozsudku krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení).
Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.
Poté, co přezkoumal obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatel v zásadě zopakoval argumenty, kterými se již obecné soudy detailně zabývaly a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jedná se o totožné argumenty, se kterými se na Ústavní soud obrátil v řadě obdobných věcí, které byly předmětem jeho předcházejících, věcně shodných ústavních stížností. Ústavní soud však ani v posuzované věci neshledal důvod, proč se odchýlit od závěrů vyslovených v rozhodnutích o jeho předcházejících ústavních stížnostech (např. sp. zn. IV. ÚS 1675/09, IV. ÚS 1787/09, I. ÚS 1827/09, I. ÚS 2694/09, I. ÚS 2698/09, III. ÚS 2697/09, I. ÚS 2947/09, III. ÚS 2951/09). Proto na ně i v tomto případě navazuje.
Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že k tomu, aby mohl automobily dovážet do České republiky bez cla, je nutno, aby měly preferenční původ některého státu Evropského společenství nebo samotné České republiky, získaný za podmínek stanovených Evropskou dohodou, předložením některého z důkazů původu zboží zde taxativně stanovených. Stěžovatel však takovýto důkaz původu zboží, kterým je podle čl. 16 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě průvodní osvědčení EUR. 1, případně "prohlášení" vyhotovené vývozcem na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, nepředložil. Pravost jím předložených dokumentů byla v rámci postverifikačního řízení zpochybněna německými celními orgány.
Postup celního úřadu, při dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních automobilů pro neprokázání jejich původu ze států Evropské unie, byl proto správný. Celý proces ověřování původu a z něj plynoucí práva a povinnosti upravuje pouze Protokol č. 4 spolu s relevantními ustanoveními Evropské dohody a použití zákona o správě daní a poplatků je tedy vyloučeno.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do základních práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolával, zjištěn nebyl. Obecné soudy i celní orgány se v napadených rozhodnutích zevrubně zabývaly všemi jeho námitkami, přičemž svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Přezkoumaly postup verifikačního řízení, včetně jeho důsledku ve formě nepřiznání nároku na celní preferenci, přičemž v napadených rozhodnutích respektovaly relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud tak nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu