ECLI:CZ:US:2010:2.US.2274.09.1
sp. zn. II. ÚS 2274/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. W., zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Kroftova 1, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4719/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 23 Co 432/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 12 C 276/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka se žalobou proti Ředitelství silnic a dálnic ČR domáhala zaplacení částky 1.200.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě dohody ze dne 19. 10. 1979 byl žalovaný oprávněn svádět dešťovou vodu z dálnice do přírodní vodní nádrže nacházející se na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka tuto dohodu dne 31. 7. 1997 vypověděla a počínaje dnem 1. 1. 1998 tak podle jejího názoru žalovaný odvádí dešťovou vodu z dálnice na její pozemek bez právního důvodu, a soustavně jí tak způsobuje škodu. Užíváním pozemku se proto žalovaný údajně na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohacuje. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 12 C 276/2005 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6.410,- Kč s úrokem (výrok I.), žalobu o povinnosti zaplatit částku 1.193.590,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice náklady znalečného ve výši 8.453,- Kč (výrok IV.).
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 23 Co 432/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náklady řízení.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4719/2008 odmítl jako nepřípustné a uložil stěžovatelce uhradit náklady řízení žalovanému.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že žalovaný nezákonně užíval neoprávněnou stavbu na jejím pozemku a kdyby se jeho jednání nebránila, pokračoval by. V důsledku rozhodnutí obecného soudu v jiné věci je navíc stěžovatelka nucena snášet důsledky jeho jednání i nadále. Stěžovatelka nesouhlasí s nyní vydanými výroky obecných soudů, neboť vyznívají ve prospěch žalovaného. Za nesprávný považuje postup obecného soudu, při němž soud při určení výše nájmu za pozemky vyšel ze znaleckého posudku, který stěžovatelka označuje za nadbytečný, neboť nemohl určit výši smluvní ceny. Cítí se dotčena i částí odůvodnění soudu prvního stupně, v němž soud připomíná, že stěžovatelka již dříve v jiném řízení uspěla proti žalovanému s obdobným nárokem za předchozí období, přičemž ve věci byl vydán platební rozkaz, proti němuž žalovaný podal opožděně odpor, a částka 2.200.000,- Kč, která převyšuje hodnotu celého pozemku, byla stěžovatelce vyplacena. Z toho soud dovozuje, že podání žaloby za další časový úsek je jednáním nerespektujícím dobré mravy. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a spatřuje v něm podjatost soudu ve prospěch žalovaného. Podle názoru stěžovatelky soud měl naopak v uvedeném poznatku spatřovat důvod pro úplné vyhovění i v posuzované věci. Stěžovatelka nesouhlasí ani se způsobem, jakým soud rozhodl o nákladech řízení. Připomíná, že žalovaný je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností, který zaměstnává řadu odborníků práva znalých a schopných jej kvalifikovaně zastoupit v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, podle něhož pokud má organizační složka státu dostatek svých odborníků, neměla by v zásadě požadovat právní pomoc v soudních řízeních od soukromých subjektů, tedy advokátů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se způsobem, jakým soud prvního stupně vedl řízení. Předně mu vytýká zadání znaleckého posudku za účelem stanovení ceny nájmu předmětných pozemků, která je v místě a čase obvyklá, nesouhlasí s částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se dobrých mravů a má výhrady k výrokům týkajícím se náhrady nákladů řízení.
V souvislosti s uvedenými námitkami Ústavní soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž je třeba vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší ani "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku tvoří pouze ty případy, kdy skutkové a následně právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy), anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda obecné soudy dbaly "stanoveného postupu" (čl. 36 Listiny), v daném případě, zda dostály svým povinnostem, vyplývajícím pro ně zejména z ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., a případně, zda v příslušných soudních závěrech není obsažen prvek libovůle.
Ústavní soud v projednávaném případě nepřezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně izolovaně, jak činí v ústavní stížnosti stěžovatelka, ale ve vzájemné souvislosti s rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu. Dovolací soud totiž uvedl, že pro určení ceny nájmu nelze vyjít ze smluvního ujednání mezi účastníky, když v daném případě neexistuje. Při stanovení ceny nájmu v případě bezdůvodného obohacení je proto namístě vycházet u pozemků patřících do zemědělského půdního fondu z tzv. regulovaného nájemného, u ostatních pak z tzv. tržního nájemného, tedy z ceny obvyklé v daném místě a čase (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 412/2005). Soud tedy postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, pokud zadal znalecký posudek na určení ceny nájmu v místě a čase obvyklé. Dovolací soud se k námitce stěžovatelky vyjádřil i k dodatečnému pokynu soudkyně znalkyni, v němž nespatřoval postup nepřípustný, neboť připomínka se vztahovala k právnímu, nikoli skutkovému posouzení. Jisté pochybení dovolací soud shledal v argumentaci nalézacího soudu, v níž poukázal na předchozí řízení mezi týmiž účastníky, které skončilo vydáním platebního rozkazu, proti němuž byl žalovaným odpor podán opožděně. Dovolací soud konstatoval, že toto rozhodnutí v posuzované věci nemůže hrát žádnou roli. Zároveň však dospěl k závěru, že problematika dobrých mravů, pod kterou nalézací soud svůj poznatek zahrnul, nesehrála při určení výše bezdůvodného obohacení žádnou roli, a soud při řešení této rozhodující otázky postupoval v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou. Logicky pak ale odmítl i výtku stěžovatelky, že soud měl předchozí výsledek řízení hodnotit naopak v její prospěch, když navíc v dřívější věci nebyla problematika bezdůvodného obohacení vůbec řešena.
I Ústavní soud, který se zabývá spravedlností řízení jako celku, má za to, že obecné soudy nikterak nevybočily z mezí stanovených procesním předpisem a jejich postup nelze považovat za svévolný. V řízeních o opravných prostředcích se zabývaly námitkami stěžovatelky a ústavně konformně se s nimi vypořádaly. Určení výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný povinen stěžovatelce vydat, rovnající se obvyklému nájemnému v daném místě a čase respektuje příslušné právní předpisy i ustálenou judikaturu, je podloženo provedenými důkazy a je akceptovatelné i z hlediska ústavního.
Stran namítané podjatosti soudkyně nalézacího soudu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo, aby námitku podjatosti v průběhu řízení před obecnými soudy vznesla. Nad rámec lze nicméně připomenout, že ve smyslu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci.
K námitkám stěžovatelky směřujícím proti výrokům obecných soudů o úhradě nákladů řízení Ústavní soud připomíná, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Je však nutno připustit, že otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole. Zásady upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález, sp. zn. II. ÚS 145/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Uvedené požadavky obecné soudy v částech odůvodnění týkajících se nákladů řízení beze zbytku splnily, když zcela srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly o nákladech řízení způsobem uvedeným ve výrocích. Obecné soudy v posuzované věci aplikovaly ustanovení §142 a §148 o. s. ř. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka byla ve věci úspěšná jen z nepatrné části (necelé 1 % žalované částky), a žalovanému by proto podle jeho názoru náležela náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, žádné mu však nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na úhradu nákladů řízení. V případě nároků státu na úhradu znalečného pak vyšel z ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je rozhodným hlediskem výsledek řízení. Odvolací soud pak byl veden hlediskem úspěšnosti účastníků v odvolacím řízení, dovolací soud pak ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř., podle něhož pokud soud odmítne návrh na zahájení řízení, je navrhovatel povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady. Za dané situace tedy obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy, závěry, ke kterým následně dospěly, nepovažuje Ústavní soud za projev svévole, či za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
K namítanému zastoupení advokátem v případě žalovaného, kterým je údajně státní příspěvková organizace, je namístě uvést, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. státu i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mimo jiné v ustanoveních §25, §137 a §142 o. s. ř. (obdobně pak §35 a §60 s. ř. s.). Podle ustanovení §25 odst. 1 o. s. ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (§137 o. s. ř.). Podle §142 odst. 1 téhož předpisu má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (§142 o. s. ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě plného úspěchu nahrazeny. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám. V nálezu sp. zn. II. ÚS 194/98 ze dne 20. 2. 2001 Ústavní soud vyslovil, že "náklady zastoupení nelze považovat za vynaložené neúčelně, když jednání nebylo vyvoláno stěžovatelkou, její zástupce se řádně dostavoval ke všem svolaným jednáním a v řízení z jeho činnosti, resp. nečinnosti nevznikaly žádné průtahy ani neúčelně realizované úkony soudu, a v celkovém výsledku měla stěžovatelka v řízení plný úspěch." Komentářová literatura zastává názor, že odměna za zastupování advokátem je v zásadě sama o sobě vždy účelným nákladem k uplatňování nebo bránění práva, účelně vynaloženými však nemusí být dílčí odměny za jednotlivé úkony, např. podání opakovaného vyjádření neobsahující nic nového, apod. (srov. Bureš J., Drápal. L., Krčmář Z. a kol., Občanský soudní řád . Komentář I. díl, 7. vydání, Praha, C.K.Beck 2006, str. 653).
Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,- Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátní kanceláří. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky advokátem v odvolacím řízení v částce 563.269,- Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v uvedeném nálezu uvedl, přestože jsou na některých místech formulovány obecně, nelze na nyní posuzovaný případ žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vztáhnout. Projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a dopadá na ni tudíž výše zmiňovaná bohatá judikatura Ústavního soudu, podle níž je rozhodování o nákladech řízení výlučnou doménou obecných soudů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila Ústavnímu soudu ve vztahu k nákladům řízení žádnou relevantní argumentaci, která by byla schopna zvrátit rozhodnutí obecných soudů, a proto Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů v této části rovněž aproboval.
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu