ECLI:CZ:US:2010:2.US.2345.10.2
sp. zn. II. ÚS 2345/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. S. H., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 36 Ca 47/2009-32 ze dne 31. května 2010, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 10. srpna 2010 a doplněnou elektronickým podáním ze dne 16. září 2010, se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. shora označeného usnesení, podle něhož z důvodů zvláštního zřetele žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatele. Stěžovatel se cítí být dotčen na svých základních právech podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel po podrobné rekapitulaci věci konkrétně uvádí, že obecný soud bezdůvodně ve stejné věci rozhodl rozdílně, když mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Poukazuje na to, že celkem 53 osob podalo žádost o povolení k dlouhodobému pobytu a následně se žalobou domáhalo ochrany proti nečinnosti správního orgánu, přičemž obecný soud v 26 případech řízení zastavil a účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení, a ve 13 případech řízení zastavil a náhradu nákladů řízení nepřiznal - mezi nimi i v posuzovaném případě. Postup soudu za nezákonný i s ohledem na to, že součástí spisu bylo usnesení (č. l. 18), kterým bylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení nákladů řízení, tedy odlišně od napadeného rozhodnutí. Tím byla podle stěžovatele zpochybněna nezávislost soudu. Dále stěžovatel zpochybnil tvrzení, že se opakovaně odmítal dostavit k výslechu tím, že se jednalo o výzvu k vyjádření, což je právem účastníka řízení a nikoliv povinností. Stěžovatel zpochybnil odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť soud se řádně a úplně nevypořádal předvídatelným způsobem s jeho námitkami.
3. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dále namítl, že ve světle určité judikatury Ústavního soudu byl obecný soud povinen vytvořit mu prostor pro vyjádření k eventuálnímu užití moderačního práva, což neučinil. Popřel tak princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
4. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 29. června 2010 byla doručena žádost stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky Zastupitelskému úřadu České republiky v Hanoji. Protože o věci stěžovatele nebylo v zákonem stanovené lhůtě (60 dnů) rozhodnuto, obrátil se dne 23. září 2009 na nadřízený orgán - Ředitelství služby cizinecké policie, které však neučinilo žádné opatření ani nevydalo žádné usnesení. Proto stěžovatel podal dne 15. listopadu 2009 žalobu, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Dříve než bylo ve věci samé rozhodnuto vzal stěžovatel žalobu podáním ze dne 18. února 2010 zpět s tím, že rozhodnutím ze dne 13. ledna 2010 byla zamítnuta jeho žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem studia. Následně obecný soud vydal usnesení, které je napadeno ústavní stížností.
5. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
6. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Při výkonu své pravomoci jsou orgány veřejné správy i obecné soudy všech stupňů povinny interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, N 106/12 SbNU 93; sp. zn. III. ÚS 257/98, N 10/13 SbNU 65; sp. zn. I. ÚS 315/99, N 157/16 SbNU 165; sp. zn. II. ÚS 369/01, N 156/28 SbNU 401; aj.). V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.
7. Ústavní soud se v kontextu své dosavadní rozhodovací činnosti cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17; sp. zn. III. ÚS 747/2000, N 7/29 SbNU 47; sp. zn. III. ÚS 74/02, N 126/28 SbNU 85; sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95; sp. zn. IV. ÚS 239/03, N 129/31 SbNU 159; sp. zn. III. ÚS 219/04, U 39/33 SbNU 591; aj.).
8. Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. IV. ÚS 85/04). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, III. ÚS 260/04). Na udělení víza či povolení k dlouhodobému pobytu není dle výslovného znění zákona právní nárok (ust. §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008).
9. Z napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, že se obecný soud námitkami stěžovatele zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož stěžovatel nemůže uspět se svou žalobou na nečinnost správního orgánu, neboť její žádost byla dne 6. srpna 2009 postoupena policii, která do podání žaloby dne 15. listopadu 2009 nebyla nečinná. Stěžovatel do žádosti uvedl jako svoji adresu pro doručování pouze sídlo svého zmocněného zástupce v České republice a přitom se zdržoval ve Vietnamu. Do dne podání žaloby se nepodařilo uskutečnit úkon směřující ke zjištění skutečného stavu věci, ať již pohovorem, výslechem či vyjádřením, neboť stěžovatel, resp. jeho zástupce, nebyl schopen výzvám vyhovět pro svoji nepřítomnost v Hanoji a stěžovatel se opakovaně k výslechu odmítal bez zástupce dostavit. Odpovědnost za stav řízení nelze přičítat správnímu orgánu, ale stěžovateli, proto nelze přisvědčit tvrzení, že správní orgán byl nečinný, neboť prováděl úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel přitom měl možnost reagovat na tyto skutečnosti, které vedly obecný soud k využití moderačního práva, neboť mu bylo dáno k replice vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jež uvedené skutečnosti akcentovaly. Stěžovatel této skutečnosti využil ve své replice, v níž teprve uplatnil i dále rozebranou námitku.
10. Námitky stěžovatele ohledně nesprávného postupu obecného soudu, který o věci stěžovatele rozhodoval dvakrát, jsou nedůvodné. Obecný soud přesvědčivě vyložil, že pokud byl vyhotoven koncept usnesení (č. l. 18), který nebyl projednán a přijat příslušným soudním senátem, nelze tuto listinu považovat za účinnou. K tomu, aby usnesení bylo účinné je třeba rozhodnutí senátu zaznamenané v protokole o hlasování, jinak nemá náležitosti stanovené zákonem.
11. Obecný soud se tedy věcí zabýval v souladu se svou ústavně vymezenou pravomocí a samotným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení právo na spravedlivý proces stěžovateli upřeno nebylo. Do závěrů těchto soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces ani, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu