ECLI:CZ:US:2010:2.US.2889.10.1
sp. zn. II. ÚS 2889/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ATNOS, spol. s r.o., sídlem Hostivice, Prostřední 863, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha, Štupartská 599/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010 ve věci sp. zn. Ncp 849/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení, kterým mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce garantované v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto, že k projednání žaloby, kterou se společnost KREINER, spol. s r.o. domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 355.083,- Kč s příslušenstvím, jsou dle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu v prvním stupni příslušné krajské soudy.
Stěžovatelka považuje rubrikované usnesení vrchního soudu za rozhodnutí porušující její právo na zákonného soudce, neboť dle jejího názoru by měl být věcně příslušný k projednání žaloby v první instanci soud okresní, neboť jednak dvě ze tří předmětných faktur nedosahují částky 100.000,- Kč a jednak nebylo prokázáno, že daný právní vztah byl ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku právním vztahem obchodněprávním. Nadto se stěžovatelka dovolává porušení práva na spravedlivý proces, neboť napadené usnesení neobsahuje konkrétní a přezkoumatelné odůvodnění, jelikož se nikterak nevyrovnává se stěžovatelčinými námitkami a pouze parafrázuje ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud vyjadřuje ve své judikatuře značně zdrženlivě. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci především obecným soudům přísluší zabývat se výkladem pojmů tzv. podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci; při ústavněprávním přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti se proto musí ústavní soud v prvé řadě řídit zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů Ústavního soudu (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, III. ÚS 132/04, III. ÚS 29/06, III. ÚS 9/09, II. ÚS 381/09 a III. ÚS 2184/09).
K věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, jež není zásadně způsobilé samo o sobě porušit základní práva stěžovatelů, přikračoval proto Ústavní soudu pouze ve zcela výjimečných případech, kdy interpretace rozhodných zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že mohla ve svém důsledku vést k porušení práva na spravedlivý proces (srov. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2956/07, I. ÚS 904/08, II. ÚS 954/09 a IV. ÚS 941/09). Do této kategorie přináleží i nález ze dne 2. 9. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2193/10, v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesení, jímž rozhodoval Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti dle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, není ústavně konformním způsobem odůvodněno. V souvislosti s nálezem sp. zn. II. ÚS 2193/10 je třeba zdůraznit, že se od projednávané věci značně skutkově i právně odlišuje.
Ze stručného odůvodnění napadeného usnesení je zjevné, že vrchní soud dospěl k právním závěrům, kterým stěžovatelka projednávanou ústavní stížností neoponuje způsobem, jímž by prima facie vyvolávala pochybnosti o jeho ústavní konformitě (nebo alespoň logické konzistentnosti). Vrchní soud se implicite vyrovnal se stěžovatelčinou námitkou, že předmětný právní vztah nevznikl v režimu obchodního zákoníku, stejně jako s tvrzením, že dvě ze tří dílčích plnění nepřekračují částku 100.000,- Kč. Odůvodnění napadeného usnesení je proto namístě považovat za ústavně konformní, a to nejen ve smyslu ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu, ale i ve světle závěrů obsažených ve výše uvedeném nálezu.
Aplikoval-li tedy vrchní soud v projednávané věci ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu za situace, kdy stěžovatelka nekonkretizovala své tvrzení, že žalovaný závazek vznikl vně podnikatelských činností obou kontraktujících stran, respektive že se jedná o tři dílčí plnění, nezakládá tento postup vrchního soudu zjevný exces, jenž by odůvodňoval kasační intervenci Ústavního soudu, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředestřela žádnou skutečnost (tvrzení), z něhož by bylo lze alespoň usuzovat, že žalovaná částka vyvěrá ze tří samostatných smluvních vztahů uzavřených mimo rámec podnikatelských aktivit žalobkyně a stěžovatelky.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor vrchního soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu