ECLI:CZ:US:2010:2.US.2939.09.1
sp. zn. II. ÚS 2939/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 92 T 147/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 8 To 218/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 148/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2009 stěžovatel brojí proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo n spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek soudu I. stupně zrušen v celém rozsahu a následně rozhodnuto tak, že byl stěžovatel nově uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl s odůvodněním, že v posuzovaném případě se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu I. a II. stupně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si plně uvědomuje, že Ústavní soud není čtvrtou soudní instancí ve smyslu nalézání práva, přesto stále tvrdí, že uvedený skutek nespáchal, tento skutek se vůbec nestal a v tomto smyslu pak nepochybně lze dovozovat, že pokud nebyly provedeny důkazy, které nejsou nepřímé a bezvýznamné, tak existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením obecnými soudy na straně jedné a možnostmi jak mohl být skutek, a to co se skutečně stalo, objasněn, na straně druhé. Obhajoba stěžovatele nebyla prověřována důsledně a byly odmítnuty zásadní důkazy, které byly způsobilé znevěrohodnit a vyvrátit verzi nabízenou obžalobou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost jakož i napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Protože stěžovatel v rámci ústavní stížnosti opakuje námitky, které již použil na svoji obranu v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nutné jejich argumentaci opakovat a pro stručnost na ni odkazuje.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu