ECLI:CZ:US:2010:2.US.3006.10.1
sp. zn. II. ÚS 3006/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 8 Co 227/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv, "minimálně došlo k porušení čl. 96 Ústavy České republiky" (dále jen "Ústava") a "do jeho osobnostních práv, která jsou v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu."
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. 26 C 19/2009, když nově byla z podnětu odvolání žalované v celém rozsahu zamítnuta žaloba stěžovatele. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel v nalézacím řízení nesplnil svou povinnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti, o čemž měl být ze strany nalézacího soudu dle ust. §118a o. s. ř. poučen. Vadu nalézacího řízení, resp. nesplnění poučovací povinnosti, se pokusil odvolací soud v souladu s ust. §213b odst. 1 o. s. ř. odstranit v rámci odvolacího řízení, což však vzhledem k omluvené neúčasti stěžovatele a jeho právního zástupce a souhlasu s jednáním v jejich nepřítomnosti nebylo možno. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a žalobu v celém rozsahu zamítl.
Stěžovatelova argumentace vychází z kritiky přílišně formálního postupu odvolacího soudu, byť dle vyjádření stěžovatele postupu souladného s občanským soudním řádem, když ten měl-li za to, že stěžovatel musí některá svá tvrzení dále doplnit, měl jej s tímto svým požadavkem seznámit a předvolat jej k dalšímu jednání. Nadto některá odvolacím soudem vytýkaná absentující tvrzení jsou dle názoru stěžovatele seznatelná z listin předložených v již nalézacím řízení.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Úvodem je Ústavní soud nucen konstatovat velmi nízkou úroveň ústavněprávní argumentace stěžovatele, která, bez jakéhokoli odůvodnění, se omezuje jen na obecné konstatovaní porušení "jeho Ústavou zaručených práv, minimálně práva dle čl. 96 Ústavy" a zcela nesrozumitelné tvrzení o tom, že došlo "k zásahu do jeho osobnostních práv, která nadto "jsou v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu" (! sic). Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009), popř. zkoumat jejich porušení i z jiných důvodů, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. §34 odst. 1, ust. §72 odst. 1 písm. a) a ust. §63 zákona o Ústavním soudu, obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010].
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že odvolací soud dospěl k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, rozhodnutí krajského soudu je pečlivě vyargumentováno a přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecný soud tak ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Závěrem uvádí Ústavní soud, že stěžovatelem předložené námitky, směřující výhradně proti formálnímu postupu odvolacího soudu, jinak souladnému se zákonem, by za jiných okolností mohly mít svou relevanci. V nyní projednávaném případě však stěžovatel sám zvolil značně riskantní postup, když ve sporném řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční (jejímž komponentem je i břemeno tvrzení a důkazní), omluvil svou neúčast a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Jinak řečeno, stěžovatel tak sám vyvolal stav mající pro něj negativní důsledky spočívající v plném neúspěchu ve sporu, a to tím, že řádně nehájil svá práva.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu