ECLI:CZ:US:2010:2.US.3044.09.1
sp. zn. II. ÚS 3044/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem Školní 5335, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2003 č. j. 10 K 29/95-366, usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2004 č. j. 10 K 29/95-390, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004 č. j. 1 Ko 516/2004-610 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1090/2005, jakož i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2009 č. j. 10 K 29/95-1837, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009 č. j. 1 Ko 34/2009-1846, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 3141/2009-1881, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 26. 11. 2009, domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu konkursu vedeného na majetek stěžovatele. Konkrétně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2004 č. j. 10 K 29/95-390, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004 č. j. 1 Ko 516/2004-610 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1090/2005, byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatele, napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2009 č. j. 10 K 29/95-1837, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009 č. j. 1 Ko 34/2009-1846, bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2003 č. j. 10 K 29/95-366, jímž soud rozhodl o procesním nástupnictví dle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Posledně citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl pak stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 3141/2009-1881 odmítnuto dle §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako objektivně nepřípustné, neboť přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry vyjádřenými v rozhodnutích obecných soudů. Řízení je podle jeho názoru stiženo "zmatečnostní vadou", která mu znemožnila úspěšnou realizaci procesních práv. Argumentuje zejména tím, že v řízení nebyl zastoupen žádným advokátem, ve spise založená plná moc je údajně podvrh. Tvrdí, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2003 č. j. 10 K 29/95-366, a obecné soudy tudíž nesprávně posoudily běh lhůty k uplatnění opravného prostředku (odvolání). Stěžovatel považuje zmiňovaný postup soudů za protiústavní, porušující jeho ústavně zaručená práva.
V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2009, stěžovatel požádal o přiznání náhrady nákladů na povinné zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Návrh odůvodnil nedostatkem příjmů zapříčiněný stále probíhajícím konkursem na jeho majetek a postavením uchazeče o zaměstnání, který nepobírá žádnou sociální podporu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání pro opožděnost. Odmítl-li za daných okolností Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, nemohl ani postupovat jinak, neboť v konkursních věcech je dle §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné dovolání toliko ve věci samé (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1251).
V části, v níž stěžovatel napadá usnesení soudů I. a II. stupně, je ústavní stížnost podaná po lhůtě k tomu zákonem určené.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání stěžovatele bylo v dané věci odmítnuto proto, že nebylo objektivně přípustné. O odmítnutí dovolání "z důvodů závisejících na uvážení" se tak v projednávané věci nejedná, pročež dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde - ve prospěch stěžovatele - nemůže uplatnit.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu z citovaného ustanovení §72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu pak plyne, že bylo-li dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a toto posouzení nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího; to je totiž třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32, usnesení ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1549/08, a další).
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009 č. j. 1 Ko 34/2009-1846, bylo stěžovateli doručeno dne 17. 4. 2009. Byla-li tedy ústavní stížnost k poštovní přepravě podána dne 24. 11. 2009, jedná se v části, směřující proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2009 č. j. 10 K 29/95-1837, o podání zjevně opožděné.
Závěr o opožděnosti podání pak dopadá i na ostatní napadená rozhodnutí vydaná v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek stěžovatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004 č. j. 1 Ko 516/2004-610, bylo vydáno již dne 7. 9. 2006. Předložil-li stěžovatel ústavní stížnost po uplynutí více než tří let od vydání napadených rozhodnutí, bylo vzhledem k výše uvedenému evidentní, že tak učinil dlouho po 60 denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Tomu nasvědčuje také skutečnost, že předmětná rozhodnutí byla již v minulosti Ústavním soudem přezkoumána, a to v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 55/06.
S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu