ECLI:CZ:US:2010:2.US.3190.09.1
sp. zn. II. ÚS 3190/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké nám. 45, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 3834/2009-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že v občanskoprávní věci, v níž byl účastníkem, dovolací soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 č. j. 15 Co 219/2009-132 změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 11. 2008, č.j. 5 C 124/2008-78 tak, že stěžovateli - žalovanému (prodávajícímu) uložil povinnost uzavřít s žalobcem (kupujícím) kupní smlouvy o obsahu uvedeném pod body 1 až 4 rozsudku, o úplatném převodu označených pozemků (výrok I). Vzal za prokázané, že vlastnické právo k předmětným pozemkům, jež původně náleželo státu, nabyl žalovaný na základě kupních smluv uzavřených s žalobcem podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (dále jen "zák. č. 95/1999 Sb."), podle kterého má stát k převáděným pozemkům předkupní právo věcné povahy (§10 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb.). Dopisy žalovaného ze dne 31. 7. 2007, které byly prokazatelně doručeny žalobci, pokládal odvolací soud za řádné písemné nabídky (návrhy) ke koupi pozemků za cenu, za kterou pozemky dříve žalovaný koupil, snížené o částky jím dosud neuhrazené. Předkupní právo státu žalobce využil a v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě vyplatil žalovanému cenu nemovitostí (§605 obč. zák.). Uzavření kupních smluv se proto žalovaný brání nedůvodně a jeho chybějící projev vůle lze nahradit soudním rozhodnutím. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Především dovodil, že ze správných skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný (stěžovatel) dne 31. 7. 2007 zaslal žalobci dopisy, označené vždy jako "nabídka koupě pozemků před uvažovaným zcizením". Vzhledem k takto formulovanému projevu vůle, jehož součástí je vždy i žádost o vyplacení kupní ceny, za kterou žalovaný pozemek získal do svého vlastnictví (srov. §10 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb.), včetně uvedení lhůty k jejímu vyplacení, je správný závěr odvolacího soudu, že se jedná o řádné (určité) nabídky ke koupi pozemku. Nabídky k realizaci předkupního práva žalobce také využil, což učinil nejenom určitým projevem vůle v písemné formě (viz jeho dopisy ze dne 5. 9. 2007, žalovanému doručené), nýbrž i vyplacením ceny nemovitostí v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (částky jím poukázané byly připsány na účet žalovaného dne 7. 9. 2007). Obsah kupní smlouvy, jejíž uzavření se žalobce domáhá, je přitom co do podstatných náležitostí smlouvy totožný s obsahem návrhu (nabídky) žalovaného.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k účinnému přijetí nabídky vyplacením ceny věci oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě nedošlo, neboť vedlejší účastník neuhradil celou kupní cenu, ale pouze její část, kterou si "s pomocí zápočtu" stanovil "o své vůli". Vedlejší účastník se podle názoru stěžovatele dopustil též "jisté libovůle a netransparentnosti" (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny) tím, že uplatnil předkupní právo, aniž by nastal některý z "výjimečných případů" předvídaných jeho vlastním metodickým pokynem. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká rovněž nepřiměřeně "stručné" odůvodnění zahrnující poukaz na jím vydané rozsudky ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2728/2009 a 28 Cdo 3059/2009, které zpětně odkazují na ústavní stížností napadený rozsudek.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V nyní posuzované věci se ústavní stížnost týká v podstatě skutkově i právně totožné věci týchž účastníků řízení, kterou se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3189/09, jímž ústavní stížnost odmítl. Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu se v plném rozsahu ztotožnil s důvody zjevné neopodstatněnosti, pro stručnost pouze z odůvodnění citovaného usnesení uvádí.
Odvolací a dovolací soud "stanovení kupní ceny" odůvodnily jak logicky, tak účelovým kontextem. Není (ústavněprávně) přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že stěžovatelem (v nabídce na uzavření smlouvy učiněné v rámci realizace předkupního práva) požadované "zohlednění" úhrady části kupní ceny podle smlouvy bylo - odpovídajícím snížením pohledávky stěžovatele z titulu kupní ceny podle sporné smlouvy - provedeno akceptovatelným způsobem.
Zde je současně významné, že obecnými soudy učiněný závěr, že nabídka na uzavření smlouvy učiněná v rámci realizace předkupního práva není neplatná, koresponduje též vícekrát Ústavním soudem formulovanému požadavku, že při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení obecného práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasahovaly do subjektivních práv; proto zásadou výkladu právních úkonů je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní, resp. kolidující s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, N 84/37 SbNU 157).
Stěžovatel, ačkoli se dovolává nedostatku "spravedlivého procesu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, obsahem svých námitek nevybočuje z roviny argumentace proti věcné (podústavní) správnosti napadeného soudního rozhodnutí, aniž by adekvátně odůvodnil, proč (i v případě její obhajitelnosti) by měla nabýt rozměru ústavněprávního.
Ústavní soud vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu