ECLI:CZ:US:2010:2.US.3253.09.1
sp. zn. II. ÚS 3253/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky CAMIAR INVESTMENTS Ltd., se sídlem 17, Gr. Xenopoulou Street, Totalserve House, 3106 Limasol, Kypr, reg. č. 101 8081, zastoupené Mgr. JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3 o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2009 č. j. 5 Cmo 136/2009-313, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 19/2009-290 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2009 a doplněnou podáním ze dne 11. 8. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud") ze dne 15. 8. 2007 č. j. 19 Cm 1063/1993-256 bylo přerušeno řízení v právní věci stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná"), a to na základě výzvy žalované podle §110 o. s. ř. k jednání o mimosoudním vyřízení věci, se kterým stěžovatelka podáním ze dne 13. 8. 2007 vyslovila souhlas. Usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dne 7. 9. 2007.
Vzhledem ke skutečnosti, že žádná z účastnic do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení nepodala návrh na pokračování řízení, rozhodl krajský soud usnesením ze dne 15. 9. 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-259 tak, že řízení o žalobě stěžovatelky podle §111 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil. V reakci na uvedené usnesení podala stěžovatelka spolu s odvoláním návrh na pokračování v řízení a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení podle §58 odst. 1 o. s. ř.
Usnesením ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-279 krajský soud návrhy stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 o. s. ř. a na přiznání odkladného účinku usnesení krajského soudu o zastavení řízení zamítl. Usnesení nabylo právní moci dne 26. 3. 2009, kdy k odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 19/2009-290 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Vrchní soud v Olomouci se ztotožnil závěrem krajského soudu, který neshledal na straně právního zástupce stěžovatelky žádné omluvitelné důvody, pro něž by nemohl zajistit ochranu jejích práv. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu posléze napadla stěžovatelka jednak dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2010 č. j. 32 Cdo 467/2010-353, a jednak ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2009, která byla Ústavním soudem vedena pod spisovou značkou IV. ÚS 1170/09. Ústavní soud o ní rozhodl usnesením ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1170/09 tak, že ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelky Mgr. P. P. doručeno oproti podpisu dne 15. 7. 2009.
Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 18. 9. 2009 č. j. 5 Cmo 136/2009-313 rozhodl o odvolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení ze dne 15. 9. 2008 tak, že rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně postupoval přesně v intencích platné zákonné úpravy, a proto také správně řízení zastavil.
Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů nyní projednávanou ústavní stížností, v níž soudům vytkla, že se nedostatečně zabývaly jejími námitkami, svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a neprovedly dokazování řádným způsobem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle zrekapitulovala dosud uváděné argumenty s konstatováním, že ačkoli je uvedla ve své předcházející ústavní stížnosti, Ústavní soud její stížnost odmítl. V nyní projednávané ústavní stížnosti setrvala na svém názoru, že rozhodnutí soudů, kterými jí nebyla prominuta zmeškaná lhůta, byla postižena závažnými procesními vadami, pro které stěžovatelka proti těmto rozhodnutím uplatnila také stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 2. 9. 2009 vedenou pod č. 52694/09. Ze skutečnosti, že tato rozhodnutí byla zcela zásadním a ve své podstatě jediným podkladem pro potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení, stěžovatelka následně dovodila důvody pro podání projednávané ústavní stížnosti.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem.
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 19/2009-290 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-279, která byla předmětem její předcházející ústavní stížnosti vedené pod spisovou značkou IV. ÚS 1170/09, jež byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jak je možné dovodit, překážka věci rozhodnuté konstruovaná v §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem a nikoli usnesením, proto Ústavní soud v tomto ohledu neuvažoval u nyní projednávané ústavní stížnosti proti totožným rozhodnutím jako o nepřípustném návrhu, nicméně se musel zabývat splněním také dalších podmínek pro její projednání.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť jak Ústavní soud zjistil z usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 5. 2010 č. j. 32 Cdo 467/2010-353, které si nechal na základě žádosti zaslat od obecného soudu, Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce nepříslušelo právo k podání dovolání. V takovém případě nebylo možné pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když se nejednalo o poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně tvrzeného práva poskytoval. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala běžet již následujícím dnem po doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího (srov. III. ÚS 390/04, II. ÚS 346/06).
Ústavní soud podotýká, že v případě stěžovatelky by byla přípustná pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, pokud by obsahovala námitky, kterými by stěžovatelka polemizovala s posouzením dovolání jako nepřípustného. Proti usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatelka v ústavní stížnosti nebrojí, ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení soudu prvého stupně a soudu odvolacího, aniž by se vůbec o rozhodnutí dovolacího soudu zmiňovala a dovozovala z něj jakékoli důsledky pro projednávanou věc.
Ovšem ani po zvážení argumentů stěžovatelky, vztahujících se ke zbývajícím napadeným rozhodnutím, nedospěl Ústavní soud k závěru o důvodnosti podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřující proti rozhodnutí obecných soudů se týkaly především aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Jádrem projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky byl nesouhlas s výsledkem soudního řízení, konkrétně s posouzením okolností, pro které soud prvého stupně zastavil řízení podle §111 odst. 3 věta druhá o. s. ř., když uzavřel, že žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení nepodal návrh na pokračování v řízení, přičemž nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, že zmeškání lhůty k podání návrhu bylo způsobeno omluvitelnými důvody.
Stěžovatelka před Ústavním soudem ovšem přednesla argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy, ale i Ústavní soud v rámci již shora uvedeného řízení vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 1170/09, a její námitky nijak nepřesáhly rovinu jednoduchého práva. Stěžovatelka od Ústavního soudu zřejmě očekávala, že přehodnotí zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavila tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Ze zjištění, která Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, provedl, vyplynulo, že nebylo možné dospět k jinému závěru, než tomu, že zákonná lhůta k podání návrhu na pokračování přerušeného řízení marně uplynula. Vrchní soud v Olomouci se pak jako odvolací soud zodpovědně zabýval podmínkami pro své rozhodnutí, když vyčkal pravomocného rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty a následně o jeho závěry opřel své rozhodnutí. Jak Ústavní soud zjistil, právní závěry soudů evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Obecné soudy rozhodnutí řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věcí řídily a jaké předpisy aplikovaly.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka primárně dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dombo Beheer), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy zjevně nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jestliže je evidentní, že stěžovatelka v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnila výsledek soudního řízení právě nepoužitím dostupných procesních prostředků, nemůže být pro ni neuspokojivý výsledek v soudním sporu považován za porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Uvedené okolnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu