ECLI:CZ:US:2010:2.US.725.10.2
sp. zn. II. ÚS 725/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Františka Duchoně o ústavní stížnosti 1) J. G. a 2) K. H., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040 ze dne 24. září 2009, doplněného rozsudkem téhož soudu č. j. 33 Cdo 1911/2007-2043 ze dne 16. prosince 2009, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. J. Š. a 2) J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 11. března 2010, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimž byl ve sporu o odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů jednak k dovolání první vedlejší účastnice řízení (tam žalobkyně) zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 2498/2006-1969 ze dne 15. ledna 2007 a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 C 666/97-1754 ze dne 14. října 2005, s výjimkou částí výroků, jimiž soudy obou stupňů uložily druhé vedlejší účastnici řízení (tam první žalované) a první stěžovatelce (tam druhé žalované) povinnost zaplatit první vedlejší účastnici řízení určitou peněžní částku, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále byla (po doplnění rozhodnutí) odmítnuta jako nepřípustná dovolání stěžovatelek a druhé vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelky mají za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti je nejprve rekapitulováno, že dovolání podala jednak žalobkyně (první vedlejší účastnice řízení) a dále i žalované (stěžovatelky a druhá vedlejší účastnice řízení). Je brojeno proti procesnímu postupu dovolacího soudu, který prvním rozhodnutím rozhodl o dovolání první vedlejší účastnice řízení, aniž by další dovolání bral v potaz, a že o jejich dovoláních rozhodl až v dalším rozhodnutí. Všechna dovolání totiž namítala rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem. Pokud tedy shledal k dovolání první vedlejší účastnice řízení rozpor s hmotným právem a k dalším dovoláním nikoliv, "dopustil se dvou protichůdných závěrů". Stranám tak nepřiznal rovná práva, když všechna dovolání byla postavena na stejném právním základě. Konečně ve vztahu k této námitce stěžovatelky namítají, že nemůže obstát rozhodnutí, jež ponechalo v platnosti vyhovující výrok odvolacího soudu odsuzující k placení odměny za právní zastoupení, když současně dospěl k závěru, že tato odměna byla stanovena nesprávně.
3. V další části se argumentace stěžovatelek zaměřila na vlastní dohodu o odměně a závěry, které ve vztahu k ní obecné soudy učinily. Rekapituluje, že dohoda o smluvní odměně za zastupování v restituční věci panství Blatná a Osek byla sjednána tak, že základem je 200,- Kč na hodinu za polovinu vykonané práce a 20,- DEM za druhou polovinu vykonané práce, dále hotové výdaje a konečně pro případ vrácení majetku 10 % z jeho hodnoty. Na takto vymezenou odměnu stěžovatelky zaplatily v hodinové sazbě již 750.000,- Kč, přičemž nyní je požadována odměna v řádu 80 mil. Kč. Poukazují na svůj procesní postoj, kterým jednak zpochybnily některé účtované úkony právní pomoci, a především na to, že akceptovaly platnost části smluvní odměny vztahující se ke sjednané hodinové sazbě. Poukazují přitom na právní názory obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 (N 188/24 SbNU 401), podle něhož je nutné sporné smluvní formulace vykládat v neprospěch toho, kdo je do smlouvy vložil, a především v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), podle nějž má prioritu takový výklad smlouvy, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, jenž neplatnost smlouvy zakládá. Mají za to, že je s nimi v rozporu výklad předmětné smlouvy použitý v napadeném rozhodnutí, podle nějž je absolutně neplatná celá smlouva o odměně a nikoliv jen její část sjednávající podílovou odměnu. Dovolací soud se tak dostal do rozporu i s vlastní rozhodovací činností, neboť v rozsudku (správně usnesení) sp. zn. 32 Odo 233/2003 ze dne 26. května 2004 tentýž soud dospěl k závěru, že dohoda o smluvní odměně je toliko částečně neplatná pro rozpor s advokátním tarifem. Konečně v této souvislosti namítá, že soudem uplatněný závěr o hodnotě odměny za jeden úkon právní služby umožňuje až vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Až podle ní se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci nebo práva. To však nebylo možné podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41; aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jestliže informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. O právě takový případ se jedná.
6. Pokud jde o námitku proti procedurálnímu postupu dovolacího soudu, jde ve své podstatě o námitku proti principům, na nichž je založen celý civilní proces, tedy i řízení o dovolání. Konkrétně jde o zásadu dispoziční a projednací, přičemž podle první z nich je iniciativa vždy v rukou toho, kdo brání svůj zájem, a podle druhé soud projednává v řízení jen to, co mu (každý) z účastníků řízení předloží (srov. Wintrová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Linde Praha, 2008. s. 76-78). V dovolacím řízení jsou tyto zásady upraveny v §240 odst. 1 a §242 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodovací praxe obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1363/96 ze dne 30. října 1997 in SoJ 1998, 3: 61- č. 28; aj.) a doktrína (Drápal, L. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1907-8; Wintrová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Linde Praha, 2007. s. 709-710) z těchto zásad dále vyložily princip subjektivní přípustnosti dovolání, podle nějž je k dovolání oprávněn jen ten účastník (resp. jen v tom rozsahu), kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma, která je odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí. Tyto principy jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu přitom plně odpovídají ústavněprávnímu požadavku na spravedlivý proces, totiž aby měl každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
7. V posuzovaném případě dovolací soud důsledně oddělil dovolání každého účastníka řízení, tedy dovolání stěžovatelek a dovolání první vedlejší účastnice řízení, a o každém z nich zvlášť rozhodl. Ve vztahu k první vedlejší účastnici bylo tedy subjektivně nepřípustné dovolání proti těm výrokům, kterými bylo její žalobě vyhověno, zatímco ve vztahu ke stěžovatelkám bylo dovolání subjektivně přípustné právě jen ohledně těchto výroků. Každé z těchto dovolání přitom mělo svůj procesní osud, což je dobře patrné jak z výroků dovolacího soudu, tak i z odůvodnění napadených rozsudků. Tento postup ze shora vyložených důvodů lze považovat za ústavně souladný. Jinak řečeno to, že dovolání vedlejší účastnice řízení bylo vyhověno, nemohlo v podmínkách civilního procesu automaticky znamenat i vyhovění dovolání stěžovatelek, protože se tato dovolání z povahy věci musela týkat a také týkala zcela jiných částí napadeného rozhodnutí. Je přitom nerozhodné, že jak stěžovatelky, tak i vedlejší účastnice řízení vytýkaly odvolacímu soudu "nesprávný právní názor".
8. S námitkou vlastního posouzení sjednané odměny se dovolací soud vypořádal rozvedením závěrů odvolacího soudu v této věci, jež označil za správné. Ten vyšel z toho, že dohoda o odměně byla součástí dohody o poskytnutí právní pomoci a zcela v souladu s principy, na něž odkazují stěžovatelky, dospěl k závěru, že je tato dohoda o poskytnutí právní pomoci absolutně neplatná právě jen v části, kde je sjednána odměna. Odmítl přitom názor, že je možné považovat za neplatné ujednání o odměně jen ohledně podílové odměny, protože neplatnost je dána právě kombinací podílové odměny a odměny hodinové, z čehož nutně vyplývá neplatnost dohody o odměně jako celku. Tento závěr a způsob, jak k němu dovolací soud dospěl, lze považovat za ústavně souladný, protože respektuje vůli smluvních stran, jež jako celek považuje za rozpornou se zákonem, zatímco požadavek stěžovatelek původní smluvní ujednání toliko deformuje ke škodě vedlejší účastnice řízení. Je zcela nepřípadný poukaz na právní závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 233/2003 ze dne 26. května 2004, neboť v tomto rozhodnutí se dovolací soud v souladu se shora vyloženými zásadami zabýval toliko závěrem o protiprávnosti sjednání odměny advokáta v cizí měně v situaci, kdy klient není devizovým cizozemcem (což z jiného úhlu podporuje závěry obecných soudů v posuzované věci) a nikoliv kombinací forem odměny. Nicméně pro úplnost je třeba uvést, že v uvedené věci o kombinaci hodinové a podílové odměny šlo a obecné soudy dospěly k závěru o neplatnosti dohody o smluvní odměně a o nezbytnosti aplikovat ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně - tedy stejně jako v nyní posuzované věci. Vzhledem k tomuto rozhodnutí je tedy nutno vidět postup obecných soudů v posuzované věci jako předvídatelný.
9. Konečně námitka stanovení výše tarifní hodnoty je v dané procesní situaci předčasná, protože o její výši bude v důsledku zrušovacího výroku rozsudku dovolacího soudu dále rozhodováno a stěžovatelky tak budou mít možnost tyto námitky uplatňovat v dalším řízení.
10. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelky dovolávají napadenými rozhodnutími, zjevně porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu