ECLI:CZ:US:2010:2.US.958.10.1
sp. zn. II. ÚS 958/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. G., zastoupené JUDr. Jiřím Janebou, advokátem Advokátní kanceláře HAVLÍČEK & JANEBA, se sídlem v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 Nt 859/2010-24 ze dne 2. března 2010, a proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 1 KZV 62/2009-221 ze dne 26. ledna 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. dubna 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením státní zástupkyně bylo jednak konstatováno odpadnutí koluzního důvodu vazby a současně byla stěžovatelka i nadále ponechána ve vazbě z důvodu útěkového a předstižného, a usnesením soudu byla zamítnuta její stížnost jako nedůvodná. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti je ve vztahu k důvodnosti podezření napaden závěr soudu, že postačuje obecné zjištění, že pro trestní stíhání existuje dostatek důkazů. Souhlasí sice s tím, že na rozhodnutí o vazbě nelze co do důvodnosti trestního stíhání klást stejné nároky jako na rozhodnutí o vině. Nicméně ani státní zástupkyně nedostála povinnosti vyložit na základě jakých důkazů je dána důvodnost trestního stíhání. Soudu v této souvislosti vytýká, že nerozvádí, jakým způsobem se k ní vztahují výpovědi svědků J. S., N. Š., Ž. Z. a spoluobviněného S., kterými má být vytýkané jednání prokazováno. Sama jejich výpovědi hodnotí tak, že její spojitost s vytýkanou činností neprokazují, protože část se k ní vůbec nevyjadřuje s tím, že ji nezná, a druhá část ji označuje jako "super mámu anebo super ženskou". Není tedy zřejmé, jakou roli měla mít v organizované skupině, pro jejíž existenci je stíhána.
3. Ohledně útěkového vazebního důvodu soudu vytýká, že citoval část nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) způsobem, který odporuje jak zbytku tohoto nálezu, tak i celkové linii judikatury Ústavního soudu. Mechanický odkaz na trestní sazbu je totiž zcela nedostatečný, přičemž ani státní zástupkyně ani soud nehodnotil to, že stěžovatelce reálně hrozí vysoký trest s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Nijak se nevypořádali ani s okolností, že stěžovatelka pečuje o dvě malé děti a má zájem o ně pečovat i nadále, což je ve světle shora uvedeného nálezu argument zmírňující hrozbu maření trestního stíhání. Nadto skutkové okolnosti případu stěžovatelky se podstatně liší od skutkových okolností řešených v uvedeném nálezu.
4. K předstižnému důvodu vazby namítá, že jsou závěry napadených rozhodnutí založeny na kolektivní odpovědnosti. Podle právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 470/05 (N 104/41 SbNU 315) je třeba se zabývat otázkou, zda je obviněný vůbec schopen ve své trestné činnosti pokračovat, když je závislý na ostatních spoluobviněných. Sama skutečnost, že měla mít stěžovatelka z vytýkané činnosti finanční prospěch, tedy nemůže stačit.
5. Ústavní soud s ohledem na kvalitu základní svobody, o níž se v dané věci jedná, tj. osobní svobody omezené vazbou, shledal naléhavost věci, a ústavní stížnost byla tedy projednána přednostně mimo pořadí.
6. Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že je stěžovatelka společně s dalšími spoluobžalovanými stíhána pro trestné činy obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a d) trestního zákona, resp. podle 232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. d), a dále pro trestné činy neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona, dílem ve stádiu pokusu. V této trestní věci byla vzata do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 Nt 811/2009-8 ze dne 27. října 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 485/2009-23 ze dne 1. prosince 2009. Z vlastní činnosti je Ústavnímu soudu známo, že posledně uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, která byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 285/10 ze dne 31. března 2010.
7. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Ústavní považuje za nutné toliko zdůraznit, že ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí, s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, které musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. sp. zn. III. ÚS 18/96, N 88/6 SbNU 145; aj.).
8. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467; aj.) a již jen proto nelze na důvodnost zahájení trestního stíhání klást tytéž nároky jako na meritorní rozhodnutí. Při posuzování nezbytnosti zásahu do osobní svobody vazbou je proto nezbytné zkoumat, zda indicie, resp. zjištěné skutečnosti, toliko nasvědčují tomu, že se skutek stal, že se jej dopustil obviněný a že má všechny znaky trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak v tomto ohledu nezbytné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována.
9. Z napadeného rozhodnutí státní zástupkyně je zřejmé že v rámci důvodnosti trestního stíhání hodnotila výpovědi poškozených a dalších svědkyň (nejen osob zmíněných v ústavní stížnosti) a dále elektronickou komunikaci prostřednictvím ICQ a SKYPE mezi spoluobviněnými, a věci zajištěné v místě bydliště stěžovatelky. Z nich dospěla k závěru o důvodnosti trestního stíhání stěžovatelky. I soud posléze poukázal na to, že státní zástupkyně zdůvodnila, na základě jakých důkazů nadále spatřuje důvodnost podezření, a s jejím hodnocením se ztotožnil a uzavřel, že je potvrzováno důvodné podezření o aktivní účasti poškozené na organizování vytýkané prostituce a kontrole výdělku poškozených. Z toho je patrno, že orgány veřejné moci dostály svým povinnostem při kontrole důvodnosti trestního stíhání, tak, jak byla vyložena výše, a jejich rozhodnutí je z tohoto pohledu ústavně souladné. Je třeba vidět, že pokud stěžovatelka proti jejich závěrům brojí, pak tak činí na základě vlastního hodnocení selektivně vybraných důkazů, resp. důkazů, které byly k dispozici evidentně již v době rozhodování o vzetí stěžovatelky do vazby. Z ničeho tedy nevyplývá, že by se orgány veřejné moci před svým rozhodnutím neseznámily se všemi relevantními podklady, jak naznačuje stěžovatelka v ústavní stížnosti.
10. Ve vztahu k vazebním důvodům bylo státní zástupkyní konstatováno, že se přes telefonické a internetové spojení aktivně podílela na prodeji žen, kontrole jejich výdělků a získávání nových žen. Podílela se tak na obchodu a provozování prostituce minimálně čtyř žen po dobu dvou let. Příjmy k vlastní obživě a obživě svých dětí získávala v posledních dvou letech jednak z obchodování se ženami, a jednak neoprávněným výběrem z cizí platební karty. Tyto skutečnosti vyhodnotila státní zástupkyně jako potenciální k uložení trestu ve výměře osmi let, tj. v polovině zákonné trestní sazby. Z toho všeho vyvodila obavu, že stěžovatelka jednak uprchne, a že dále bude pokračovat v trestné činnosti. Soud pak v návaznosti na výše citovaný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 konstatoval, že zjištěné skutečnosti opodstatňují předpoklad uložení trestu ve výši nejméně osmi let. Ve vztahu k okolnostem zmírňujícím obavu z útěku či jiného maření trestního stíhání konstatoval, že se stěžovatelka pohybuje v prostředí inklinujícím k trestné činnosti a tudíž rodinné zázemí nehraje v jejím případě zásadní roli, neboť vytýkanou trestnou činnost měla páchat i při výchově dětí. Pokud jde vazbu předstižnou, připojil se soud k závěru státní zástupkyně, že stěžovatelka byla podrobně zpravena o průběhu trestné činnosti a výši zisku z ní. Navázal konstatováním, že trestná činnost byla páchána nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Konečně soud vyslovil předpoklad, že stěžovatelka k této trestné činnosti má výrazné sklony. Proto uzavřel, že nelze vyloučit při propuštění stěžovatelky opakování trestné činnosti. Orgány veřejné moci se tedy v odůvodnění svých rozhodnutí co do rozsahu i podstaty vypořádaly i se všemi námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti, a opakování téže argumentace nemůže samo o sobě posunout věc do ústavněprávní roviny.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu