ECLI:CZ:US:2010:3.US.101.05.1
sp. zn. III. ÚS 101/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 101/05 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 21 Cdo 1859/2004-70 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení náhrady nákladů řízení o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51 a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 21 Cdo 1859/2004-70 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51 se ruší ve výrocích II, III a IV. Ve výroku I se zrušuje tento rozsudek vyjma části, kterou se potvrzuje zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3 825 Kč.
III. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 21 Cdo 1859/2004-70 se ve výrocích III a IV ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 422/93 vyplývá, že stěžovatel utrpěl dne 29. února 1992 pracovní úraz při výkonu práce pro svého tehdejšího zaměstnavatele, po kterém došlo k jeho úplné invaliditě. Závazek k odškodnění pracovního úrazu posléze přešel z jeho bývalého zaměstnavatele na společnost JONEX, spol. s r. o. Této společnosti bylo také dne 1. prosince 1998 rozsudkem č. j. 29 C 422/93-130 uloženo, aby stěžovateli z důvodu odškodnění pracovního úrazu zaplatila částku 568 457 Kč s příslušenstvím, a od 1. prosince 1998 mu pak měla společnost JONEX, spol. s r. o., platit na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 11 247 Kč vždy do každého desátého dne v měsíci. Současně měla společnost JONEX, spol. s r. o., zaplatit stěžovateli jako náhradu nákladů řízení částku 116 670 Kč. Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, obchodní společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., se řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 422/93 zúčastnila jako vedlejší účastník na straně žalované obchodní společnosti JONEX, spol. s r. o.
Z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 5493, přístupného na internetové adrese http://www.justice.cz, vyplývá, že na majetek společnosti JONEX, spol. s r. o., byl dne 18. července 2002 usnesením Městského soudu v Praze č. j. 92 K 18/2002-14 prohlášen konkurs.
Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 287/2001 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou dne 13. prosince 2001 domáhal, aby mu žalovaná Kooperativa, pojišťovna, a. s., (dále také jako "vedlejší účastník" nebo "pojišťovna") zaplatila 116 670 Kč s 12% úrokem od 2. 5. 1999. Žalobu stěžovatel odůvodnil zejména tím, že vedlejší účastník mu vyplatil z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 29 C 422/93-130 odškodnění pracovního úrazu, avšak s poukazem na ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, odmítá uhradit stěžovateli přisouzenou náhradu nákladů řízení ve výši 116 670 Kč. K uspokojení pohledávky stěžovatele na náhradu nákladů řízení byl na jeho návrh usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ve smyslu §315 o. s. ř., kterou má obchodní společnost JONEX, spol. s r. o., vůči vedlejšímu účastníkovi. Povinnost nahradit náklady řízení pojišťovnou podle názoru stěžovatele "vychází přímo z ustanovení §121 odst. 3 obč. zák., podle něhož příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž příslušenství sdílí osud věci hlavní a náklady spojené s uplatněním pohledávky, pokud byla jejich náhrada úspěšně uplatněna, sdílí osud jistiny".
Vedlejší účastník k žalobě stěžovatele v řízení před obecnými soudy namítal, že náhradu nákladů řízení přiznanou stěžovateli v původním řízení není povinen za zaměstnavatele uhradit. Podmínky, za nichž je pojišťovna povinna uhradit za odpovědného zaměstnavatele náhradu škody způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, stanoví vyhláška č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení §3 této vyhlášky vyplývá, že pojišťovna "náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí hradí, jen jestliže se k tomu písemně zavázala". V projednávané věci však žádný takový písemný závazek není.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. února 2003 č. j. 13 C 287/2001-28 obchodní společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., uložil, aby zaplatila stěžovateli 116 670 Kč, přičemž žalobě ohledně úroků z prodlení od 2. 5. 1999 do zaplacení nevyhověl. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 je pojišťovna povinna náhradu nákladů řízení zaměstnanci uhradit z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, přičemž podle "obecných ustanovení občanského zákoníku §118 až 121" patří k příslušenství pohledávky vedle úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení také náklady spojené s uplatněním pohledávky. Na tomto závěru nic nemění podle obecného soudu prvního stupně ani ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., neboť se týká jen nákladů soudního a mimosoudního projednávání vzniklých zaměstnavateli.
Městský soud v Praze jako soud odvolací touto ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 116 670 Kč zamítl. Podle odvolacího soudu §121 odst. 3 obč. zák. nelze použít, neboť je nutno aplikovat speciální právní předpis, tedy vyhlášku č. 125/1993 Sb., zejména §3 této vyhlášky. Protože nebylo prokázáno, že by se pojišťovna písemně zavázala k úhradě nákladů řízení, není ani poddlužníkem stěžovatele, a stěžovatel proto na požadované plnění nemá nárok.
Nejvyšší soud posuzoval věc jako soud dovolací k dovolání stěžovatele, a to touto ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 21 Cdo 1859/2004-70, a to zčásti jako tzv. nárokové dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zčásti proto, že věc měla podle názoru Nejvyššího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl tezi stěžovatele, že vyhláška č. 125/1993 Sb. upravuje jen vztahy mezi pojišťovnou a zaměstnavatelem, ale poukázal na to, že upravuje především podmínky zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, tj. zda, kdy a v jakém rozsahu je pojišťovna povinna nahradit za zaměstnavatele škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Zaměstnanci ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání žádný nárok vůči pojišťovně nevzniká, ledaže by měl podle ustanovení §205d odst. 8 zákoníku práce přímo vůči pojišťovně právo, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel. Pojišťovna je podle Nejvyššího soudu povinna za zaměstnavatele v první řadě nahradit škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v takovém rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce.
Nejvyšší soud upozorňuje, že zákoník práce ani jiné pracovněprávní předpisy nevymezují na rozdíl od právní úpravy občanskoprávních vztahů příslušenství nároku, přičemž ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. (definice příslušenství pohledávky) nelze v pracovněprávních vztazích použít ani analogicky, s ohledem na úplnou samostatnost pracovního práva vůči občanskému právu. Zaměstnanci u odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání přísluší na základě pracovněprávních předpisů jen nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, bolest, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu (srov. §193 odst. 1 zákoníku práce) a nárok na úroky z prodlení v případě, že nárok zaměstnance na náhradu škody nebyl včas a řádně uspokojen (srov. §256 zákoníku práce), přičemž jen tyto nároky je pojišťovna povinna uspokojit za zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 věty první vyhlášky č. 125/1993 Sb. Nejvyšší soud k tomu uzavírá, že nevymezuje-li zákoník práce ani jiné pracovněprávní předpisy příslušenství nároku, není možné z ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. dovozovat, že by "náklady spojené s uplatněním nároku" v pracovněprávních vztazích "sdílely osud jistiny".
Nejvyšší soud z těchto úvah dovozuje, že z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je pojišťovna kromě uspokojení výše uvedených nároků, jež jsou dány právní úpravou obsaženou v zákoníku práce, povinna za zaměstnavatele nahradit náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí, avšak jen za předpokladu, že se k jejich úhradě písemně vůči zaměstnavateli zavázala (s odkazem na §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb.). V případě, že se soudního řízení pojišťovna účastní jako vedlejší účastník, má stejná práva a povinnosti jako účastník (srov. §93 odst. 3 větu první o. s. ř.), a tedy v závislosti na rozhodnutí soudu má právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jí podporovaný zaměstnavatel jako účastník řízení ve sporu zvítězil, nebo povinnost zaplatit vedle zaměstnavatele (společně a nerozdílně s ním) náhradu nákladů řízení zvítězivšímu zaměstnanci. Protože tato povinnost vyplývá z její účasti v řízení před soudem jako vedlejšího účastníka, má pojišťovna tuto povinnost, i kdyby se k úhradě těchto nákladů ve smyslu ustanovení §3 citované vyhlášky písemně nezavázala.
II.
Stěžovatel úvodem shrnuje, že jeho ústavní stížnost se netýká rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výrocích I a II, nýbrž jen výroků III a IV, kterými soud zamítl dovolání stěžovatele co se týče částky 116 670 Kč. Stěžovatel upozorňuje, že výklad vyhlášky č. 125/1993 Sb. tak, jak jej učinil Nejvyšší soud, je chybný, neboť sám odkaz na zmocnění podle §205d odst. 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ukazuje zcela jasně, že tato vyhláška se týká pouze zákonného pojištění zaměstnavatele za škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, jak vyplývá nejen z nadpisu tohoto ustanovení, ale i všech devatenácti paragrafů citované vyhlášky, které upravují pouze vztahy mezi pojištěnou organizací a pojišťovnou. Stěžovatel srovnává svůj případ s pojištěním odpovědnosti z provozu dopravních prostředků, podle něhož má pojištěný jednoznačný nárok též na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování příslušných nároků. Naproti tomu podle výkladu Nejvyššího soudu by na tom byl zaměstnanec v oblasti pojištění zaměstnavatele za škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání hůře, byť jsou přitom pracovní úrazy již od roku 1956 v českém právu zvýhodňovány oproti ostatním úrazům.
Smysl ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. leží podle stěžovatele v tom, že zaměstnavatel má právo na právní pomoc pojišťovny, která může vystupovat v soudním řízení jako vedlejší účastník, přičemž zaměstnavatel sám může zvážit, zda pověří advokáta, jehož odměnu samozřejmě platí sám, a záleží pak na uvážení pojišťovny, která musí být předem písemně požádána, zda pojištěnému zaměstnavateli tyto náklady uhradí (k čemuž se případně písemně zaváže, jak to vyhláška v citovaném ustanovení §3 předpokládá). Stěžovatel upozorňuje, že pojem škoda není definován ani v zákoníku práce ani v zákoníku občanském. Podle stěžovatele je za škodu nutno v souladu s teorií pokládat materiální či imateriální újmu, vyjádřitelnou v penězích, jež je v příčinné souvislosti buď s porušením právní povinnosti, nebo zákonem stanovenou odpovědností objektivní. Za škodu je třeba považovat nejen zmenšení majetku poškozeného, ale též vynaložení nákladů na odstranění, eventuálně zmírnění újmy. Stěžovatel se dovolává též nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), podle něhož poškozený nemůže utrpět újmu jen proto, že zákonodárce v pozitivní úpravě nestanovil povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatel poukazuje, že i podle komentáře k občanskému soudnímu řádu nebylo možno, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost k zaplacení soudních nákladů, byť přitom je ovšem patrné, že tuto povinnost vedlejší účastník řízení v případě neúspěchu má, a je povinen nahradit tyto náklady společně a nerozdílně s žalovaným.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze, předsedou senátu JUDr. Vladimírem Fučíkem, k ústavní stížnosti uvedl, že v dané kauze šlo o to, že stěžovatel utrpěl pracovní úraz, a v soudním sporu vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 422/93 bylo uloženo obchodní společnosti JONEX, spol. s r. o., jako právní nástupkyni zaměstnavatele, zaplatit stěžovateli jako žalobci náhradu škody ve výši 558 457 Kč, platit rentu v částce 11 427 Kč měsíčně a nahradit mu náklady řízení. Kooperativa, pojišťovna, a. s., plnila stěžovateli z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, ale odepřela mu nahradit náklady soudního řízení ve výši 116 670 Kč s odkazem na §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, tedy šlo o to, zda žalovaná pojišťovna je oprávněna nevyplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení s odkazem na citovanou vyhlášku. Na rozdíl od právního názoru soudu prvního stupně se Městský soud v Praze jako soud odvolací přiklonil k závěru, že s odkazem na §3 citované vyhlášky pojišťovna hradí náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí jen tehdy, pokud se k takovéto náhradě písemně zavázala, což se v daném případě nestalo. Pojišťovna proto není poddlužníkem žalobce (stěžovatele), jeho dlužníkem je zaměstnavatel a žaloba byla ve vztahu k pojišťovně neopodstatněná. Městský soud dále odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým podle něj nebylo porušeno žádné základní právo stěžovatele.
Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil předsedou senátu JUDr. Ljubomírem Drápalem. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost koncipována jen jako další opravný prostředek proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu zjevně účelově nerozlišuje mezi nárokem poškozeného, aby mu jeho zaměstnavatel (jako subjekt odpovědný za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání) uhradil též náklady spojené s uplatněním práva na náhradu škody, a nárokem zaměstnavatele poškozeného, aby za něj uhradila tyto náklady poškozenému pojišťovna z titulu zákonného pojištění. První z uvedených nároků nebyl napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak zpochybněn a nebyl ani předmětem řízení. Podle Nejvyššího soudu by tento problém vůbec nenastal, pokud by se stěžovatel v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 422/93 náležitě (zejména s využitím opravného prostředku) domáhal přiznání náhrady nákladů řízení nejen proti zaměstnavateli, ale též proti vedlejšímu účastníkovi. Nejvyšší soud upozorňuje, že v takovém případě by pochopitelně stěžovateli příslušela náhradu nákladů řízení též proti vedlejšímu účastníkovi, byť by se ve smyslu §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. k úhradě nákladů nezavázal.
Stěžovatel se k vyjádřením obou účastníků vyjádřil dne 27. 10. 2005. Upřesnil, že v ústavní stížnosti argumentuje porušením svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o odškodnění pracovních úrazů (publikované pod č. 437/1990 Sb.). Citovaná úmluva zakládá povinnost státu zajistit odškodnění pracovních úrazů též v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Proto byl ostatně přijat též §205d zákoníku práce. Spravedlnost podle stěžovatele není jen psané právo, v mnoha směrech nedokonalé, ale i řádný výklad tohoto práva v souladu s ústavními principy. Pokud by obecné soudy trvaly na právním názoru prezentovaném Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem, a tento názor by založil konstantní judikaturu, došlo by ke zkracování práva na spravedlivý proces nejen pro poškozeného stěžovatele, nýbrž by šlo o zásadní znevýhodňování poškozených při pracovním úrazu proti poškozeným, kteří utrpěli úraz při dopravní nehodě.
Vedlejší účastník Kooperativa, pojišťovna, a. s., se k žádosti Ústavního soudu nijak nevyjádřil a ve smyslu výzvy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2005 nevyužil svých procesních práv vedlejšího účastníka ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále požádal podle §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o vyjádření Ministerstvo financí. Ministerstvo financí ve svém vyjádření z 11. května 2006 upozorňuje, že právní úprava zákonného pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu je v podmínkách tržní ekonomiky anachronismem a že je v Senátu Parlamentu České republiky projednáván návrh zákona o úrazovém pojištění, který má s účinností od 1. ledna 2008 transformovat toto pojištění do systému sociálního zabezpečení (k datu rozhodování Ústavního soudu byl vyhlášen jako zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců). K §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ministerstvo uvádí, že škodou se rozumí škoda, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni odpovídá zaměstnavatel podle zákoníku práce. Rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je vymezen §193 zákoníku práce a náklady spojené se soudním nebo mimosoudním řízením nejsou do rozsahu pojistné ochrany zahrnuty. Ustanovení §3 vyhlášky umožňuje pojišťovně jednostranně se zavázat zaměstnavateli i k úhradě těchto nákladů, což se stane v zásadě jen v případech, kdy pojišťovna "jako profesně odborná instituce usoudí, že existuje pravděpodobnost úspěšnosti soudního nebo mimosoudního sporu. Je třeba vzít v úvahu, že pojišťovna nakládá de facto s prostředky státního rozpočtu a bylo by jejich neefektivním vynakládáním, kdyby měla hradit předmětné náklady i v těch případech, kdy je evidentní, že spor o náhradu škody nemá ze strany zaměstnavatele naději na úspěch". Na závěr ministerstvo zdůrazňuje, že zaměstnanec nemá s výjimkou případu uvedeného v §205d odst. 8 zákoníku práce přímý nárok proti pojišťovně.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 287/2001, č. l. 59, Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo financí, odbor pojišťovnictví a penzijního připojištění, ve svém vyjádření č. j. 322/95967/1999 pro právní zástupkyni stěžovatele zaujalo ve stejné kauze dne 4. ledna 2000 stanovisko opačné, když "pojišťovna by ... měla za pojištěného (tedy zaměstnavatele poškozeného) nahradit poškozenému náklady řízení (tedy i jeho právního zastoupení), neboť v §3 shora citované vyhlášky je upraven vztah mezi pojišťovnou a poškozeným, a proto k úhradě těchto nákladů není třeba písemného souhlasu pojišťovny. Poškozený by neměl být ve svých právech žádným způsobem krácen".
Dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 13. 3. 2006, Městský soud v Praze podáním ze dne 10. 6. 2005 a Nejvyšší soud podáním ze dne 18. 5. 2005, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, že vedlejší účastník svých procesních práv nevyužil a také Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná. Při interpretaci zákoníku práce a jeho ustanovení o náhradě škody nelze pominout ani obecné principy a pravidla upravující základy právní odpovědnosti, které pokládají základ soukromého práva. Pokud by byly tyto obecné principy a pojmy pominuty, interpretace jednotlivých ustanovení zákoníku práce by často nemohla vést k racionálnímu závěru a ve své podstatě by popřela též samotný pojem právního řádu jako uspořádaného systému právních norem, systému uspořádaného mimo jiné právními principy, pojmoslovím a hodnotami sdílenými v rámci relevantní právní komunity (IV.a). Nejvyšší soud zcela opomenul mezinárodněprávní aspekt výkladu §205d zákoníku práce (IV.b). Ústavně nepřijatelným aspektem rozhodnutí Nejvyššího soudu je též restriktivní interpretace zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, k níž Nejvyšší soud došel nikoliv na základě zákona, ale v důsledku údajného mlčení zákona teprve interpretací vyhlášky č. 125/1993 Sb. (IV.c).
IV.a
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je také kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a konstantní judikaturu].
Podstatou ústavní stížnosti je zpochybnění ústavnosti právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož náhradu nákladů řízení, která byla zaměstnanci přiznána v soudním řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je pojišťovna povinna zaplatit za zaměstnavatele zaměstnanci, jen jestliže se k takové úhradě zaměstnavateli písemně zavázala. Zúčastnila-li se ovšem pojišťovna soudního řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele, je povinna podle rozhodnutí soudu vždy uhradit (společně a nerozdílně se zaměstnavatelem) zaměstnanci přisouzenou náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou vztahu náhrady škody a nákladů řízení zabýval, kauza předestřená ústavní stížností je však případem doposud Ústavním soudem neřešeným. Ústavní soud obecně k pracovněprávní odpovědnosti za škodu uvedl, že tato odpovědnost je v českém právním řádu "založena na principu náhrady skutečné škody, tedy celé vzniklé skutečné škody. Na tomto principu je postavena rovněž odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání" [nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.)].
Jak v obecné rovině Ústavní soud v jiné věci uvedl, v českém občanském právu se škoda rozumí jako majetková újma, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení. Jak Ústavní soud uzavřel, již ze samotné této definice je zřejmé, že škodou mohou být také účastníky řízení skutečně vynaložené náklady na to které řízení (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01).
Jakkoliv se právní úvahy vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 týkaly odpovědnosti za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), není důvodu, aby tyto obecné úvahy a obecné principy základů právní odpovědnosti nebyly aplikovatelné též na pracovní právo. Samotná skutečnost, že zákoník práce náklady řízení spojeného s uplatněním pohledávky zaměstnance vůči zaměstnavateli výslovně nezmiňuje, není nikterak překvapivá, nýbrž naopak vyplývá z toho, že zákoník práce stojí na povinnosti zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci plnění z vlastní iniciativy (srov. např. §193 odst. 1 a 2 zákoníku práce).
Ústavní soud si je vědom, že předmětem sporu není pohledávka stěžovatele jako zaměstnance za pojišťovnou, protože zaměstnanci přímý vztah k pojišťovně zásadně (s výjimkou uvedenou v §205d odst. 8 zákoníku práce) nevzniká. Předmětem sporu je tedy pohledávka zaměstnavatele za pojišťovnou, která byla stěžovateli obecným soudem prvního stupně přikázána ve smyslu §315 odst. 1 o. s. ř. Na základě §315 o. s. ř. získává oprávněný zaměstnanec ve výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky legitimaci k žalobě proti dlužníkovi zaměstnavatele (v tomto případě pojišťovně), a to ohledně té pohledávky, kterou má zaměstnavatel proti pojišťovně. Zaměstnavatel má přitom právo, aby za něho pojišťovna zaměstnanci nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (viz §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb.). Podstatný je tedy rozsah, ve kterém odpovídá zaměstnavatel za škodu podle zákoníku práce.
Jak Nejvyšší soud správně uvádí, oblast pracovního práva představuje za současné právní situace samostatné právní odvětví s některými zvláštními principy a vlastními obecnými ustanoveními. Jak ovšem uvádí nejen judikatura Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 192/95 ze dne 1. 11. 1995 (N 73/4 SbNU 197)], ale též relevantní právní doktrína (např. Pelikánová I., Konkurenční doložky a český právní řád, Právní praxe v podnikání č. 7-8/1997, str. 16 a násl.), pojetí interpretující současný právní stav jako úplnou izolaci pracovního práva od všech obecných principů a pojmosloví soukromého práva je neudržitelné a ve svých dopadech má absurdní důsledky. Proto při interpretaci zákoníku práce a jeho ustanovení o náhradě škody nelze pominout ani obecné principy a pravidla upravující základy právní odpovědnosti, které pokládají základ soukromého práva. Pokud by byly tyto obecné principy a pojmy pominuty, interpretace jednotlivých ustanovení zákoníku práce by často nemohla vést k racionálnímu závěru a ve své podstatě by popřela též samotný pojem právního řádu jako uspořádaného systému právních norem, systému uspořádaného mimo jiné právními principy, pojmoslovím a hodnotami sdílenými v rámci relevantní právní komunity.
Z těchto úvah plyne, že v daném případě je nutno aplikovat §121 odst. 3 obč. zák. (podle něhož příslušenstvím pohledávky jsou mimo jiné náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž podle tohoto ustanovení příslušenství pohledávky sdílí osud věci hlavní, a náklady spojené s uplatněním pohledávky, pokud byla jejich náhrada úspěšně uplatněna, sdílí osud jistiny) per analogiam. Rozsah, ve kterém odpovídá zaměstnavatel za škodu podle zákoníku práce, tedy nutně zahrnuje též účelně vynaložené náklady zaměstnance spojené s uplatněním pohledávky vznikající z této škody. Nelze odmítnout pojetí nákladů soudního či jiného řízení jako příslušenství pohledávky jen proto, že zákoník práce o těchto nákladech soudního či jiného řízení mlčí, na rozdíl např. od §121 odst. 3 obč. zák., eventuálně na rozdíl od zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), podle jehož ustanovení §6 odst. 2 písm. d) má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu mimo jiné účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c).
Výklad Nejvyššího soudu argumentující samostatností pracovněprávní úpravy pomíjí skutečný účel samostatnosti pracovního práva de lege lata, kterým je podle stávající právní úpravy neaplikovatelnost některých principů a norem soukromého práva na pracovněprávní vztahy v zájmu ochrany zaměstnance jako zpravidla slabšího aktéra pracovněprávních vztahů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 27/96 ze dne 2. 7. 1996 (N 59/5 SbNU 451)]. Tímto účelem však není popření samotné soukromoprávní podstaty pracovního práva a podpůrné aplikovatelnosti základních principů, pravidel a pojmů soukromého práva, které mohou být v písemné podobě zachyceny v občanském zákoníku či některém jiném soukromoprávním předpise, eventuálně mohou být dotvořeny právní doktrínou nebo judikaturou. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem popírá naznačený účel samostatnosti pracovněprávní úpravy, jestliže z něj vyvozuje pro zaměstnance méně příznivé důsledky, než jaké má v zásadně srovnatelných případech účastník obecných občanskoprávních vztahů, např. v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (srov. shora citované ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.), nebo v oblasti (výše v tomto nálezu zmíněné) odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
IV.b
Nejvyšší soud se nijak nevyjádřil k argumentům stěžovatele, podle nichž je pohledávka jím uplatněná obecně favorizována též mezinárodněprávními závazky českého státu podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů (č. 17, publikované pod č. 437/1990 Sb.), a proto není namístě restriktivní výklad rozsahu pojištění. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje.
Nejvyšší soud při výkladu rozsahu pojištění zaměstnavatele zcela opomenul mezinárodněprávní aspekt výkladu §205d zákoníku práce. V případě restriktivního výkladu zastávaného Nejvyšším soudem by totiž nebyl dodržen požadavek stanovený čl. 11 Úmluvy o odškodnění pracovních úrazů, podle něhož vnitrostátní zákonodárství bude obsahovat ustanovení, která se zřetelem ke vnitrostátním podmínkám budou považována za nejvhodnější k tomu, aby se za všech okolností v případě platební neschopnosti zaměstnavatele zajistilo placení odškodnění osobám utrpěvším pracovní úraz. Jakkoliv je z textu tohoto ustanovení patrné, že toto ustanovení nemá samovykonatelnou povahu (self-executing), a není tedy možné použití kautely čl. 10 in fine Ústavy, je nevyhnutelné, aby bylo zákonné ustanovení implementující tento mezinárodněprávní závazek vykládáno pokud možno takovým způsobem, který zaručí vyhovění cíli stanovenému tímto závazkem (princip výkladu domácího práva v souladu s mezinárodněprávními závazky, obecně vyjádřený v čl. 1 odst. 2 Ústavy).
Ustanovení §205d bylo do českého právního řádu zakotveno s účinností od 1. 1. 1993. Důvodem tohoto ustanovení bylo provést mezinárodní závazky vyplývající zejména z čl. 11 citované Úmluvy o odškodnění pracovních úrazů (srov. Součková, M., Zákoník práce. Komentář. Praha 2004, str. 589). Úmluva o odškodnění pracovních úrazů samotná nedefinuje ani příslušenství pohledávky ani všechny jednotlivé složky pohledávky příslušející zaměstnanci z titulu náhrady škody. Z textu Úmluvy o odškodnění pracovních úrazů není obdobně jako z textu českého zákoníku práce patrné, zda náhrada nákladů řízení je či není příslušenstvím pohledávky (nebo částí samotné škody). Interpretaci čl. 11 Úmluvy o odškodnění pracovních úrazů je však nutno s ohledem na jeho mezinárodněprávní charakter vztáhnout k univerzálně sdílenému pojetí škody, jak jej chápe nejen kontinentální právní kultura (srov. např. shora uvedenou definici škody a aplikaci této definice ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01). Proto nemůže být, s ohledem na to, že zákoník práce tu transponuje mezinárodněprávní závazek, žádných pochyb o tom, že pojem škody nemůže být definován ve světle Nejvyšším soudem zastávané koncepce absolutní separace českého pracovního práva od základních soukromoprávních koncepcí, která je z komparativního hlediska zcela unikátní, ale naopak ve světle soukromoprávního základu pracovního práva a soukromoprávních principů, pravidel a pojmů, které mají v evropském kontinentálním právním myšlení někdy původ již v době římského práva nebo jeho kreativní recepce [srov. již nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)].
Nelze nepřipomenout, že v podmínkách českého civilního procesu mohou vzniknout zaměstnanci i značné náklady řízení (v případě posuzovaném na základě této ústavní stížnosti tvořily tyto náklady značný podíl na celkové stěžovatelem vysouzené částce). Takovéto náklady by v logice rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly v případě konkursu na zaměstnavatele zpravidla nikdy uhrazeny, a to dokonce ani podle §205d odst. 8 zákoníku práce. Podle Nejvyššího soudu totiž nejsou náklady řízení příslušenstvím pohledávky zaměstnance proti zaměstnavateli, a nespadají tedy do rozsahu, ve kterém odpovídá zaměstnavatel za škodu podle zákoníku práce, a jako takové tedy nemohou přejít ani podle §205d odst. 8 zákoníku práce po zániku zaměstnavatele za tam stanovených podmínek na pojišťovnu (arg. "právo přímo proti pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel").
Nelze souhlasit ani s názorem Nejvyššího soudu, že pojišťovna je povinna hradit zaměstnanci náklady soudního řízení jen tehdy, pokud se zúčastní na straně žalovaného zaměstnavatele soudního řízení jako vedlejší účastník podle §93 o. s. ř. Poukaz na možnost soudního rozhodování o nákladech řízení proti vedlejšímu účastníkovi je zavádějící, neboť byly-li by náklady přisouzeny zaměstnanci i proti pojišťovně coby vedlejšímu účastníkovi, šlo by principiálně o nákladové vyjádření její vlastní účasti v řízení.
Navíc takovýto výklad, vycházející nikoliv z práva hmotného (zákonné pojištění ve smyslu §205d zákoníku práce), nýbrž z práva procesního, nejenže neřeší situaci, kdy pojišťovna na soudním řízení neparticipuje, nýbrž také může vést k tomu, že se pojišťovny nebudou s ohledem na tuto interpretaci podanou Nejvyšším soudem na soudním řízení podílet jako vedlejší účastníci vůbec. Výklad opačný, souladný se soukromoprávním základem pracovního práva, povede nejen k respektování čl. 11 Úmluvy o odškodnění pracovních úrazů (č. 17), ale také k tomu, že pojišťovna bude mít potřebnou motivaci projednávání zaměstnancova nároku proti zaměstnavateli ovlivňovat. Právní názory pojišťovny jsou totiž pro zaměstnavatele závazné (srov. §8 a 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb.). Jak v tomto kontextu upozorňuje právní literatura, zaměstnavatelé by měli uhradit přímo a bez dalšího odškodnění poškozenému zaměstnanci jen ve skutkově a právně jednoduchých případech, zatímco v jiných případech je předběžná dohoda s pojišťovnou z praktických důvodů nezbytná (Mikyska M., Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. 3. vyd., ANAG, Praha 2005, str. 167). Pojišťovna je tedy s to fakticky i právně ovlivnit, zda dojde k soudnímu řízení o nároku zaměstnance, eventuálně kdy toto soudní řízení skončí, a i v tomto smyslu proto není restriktivní chápání rozsahu škody rozumné. Argumenty podané ve shora popsaném vyjádření Ministerstva financí z 11. května 2006, podle nichž "pojišťovna nakládá de facto s prostředky státního rozpočtu a bylo by jejich neefektivním vynakládáním, kdyby měla hradit předmětné náklady i v těch případech, kdy je evidentní, že spor o náhradu škody nemá ze strany zaměstnavatele naději na úspěch", tedy nejsou namístě. V takovémto případě by totiž pojišťovna předně neměla připustit, aby se nějaký spor vůbec vedl.
IV.c
Nejvyšší soud ve smyslu shora podaného výkladu pochybil, pokud dostatečně nepřezkoumal, co pro zákonné pojištění vyplývá ze zákona. Dodatečné omezení zákonného pojištění podzákonným právním předpisem přitom není bez zákonného zmocnění možné. Dalším ústavně nepřijatelným aspektem rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto restriktivní interpretace zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, k níž Nejvyšší soud došel nikoliv na základě zákona, ale v důsledku údajného mlčení zákona teprve interpretací vyhlášky č. 125/1993 Sb. Zde tedy Nejvyšší soud opomenul ústavní direktivu čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle níž sice ministerstva mohou na základě zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem výslovně zmocněna, mohou to však činit jen v mezích zákona.
K interpretaci zákonem stanovených mezí pro podzákonnou normotvorbu se Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ze dne 14. 2. 2001 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.), obdobně pak i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.), vymezil kautely, dle kterých státní orgán, jenž je oprávněn k vydání podzákonného právního předpisu, se "musí pohybovat secundum et intra legem, nikoli mimo zákon (praeter legem)", čili "zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší" tomuto státnímu orgánu "stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y". Státní orgán se při tvorbě podzákonného předpisu musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Obecně však lze říci, že zcela volnou úvahu exekutiva nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy [srov. již sp. zn. Pl. ÚS 17/95 ze dne 25. 10. 1995 (N 67/4 SbNU 157; 271/1995 Sb.) a konstantní judikaturu].
Jakkoliv Ústavní soud upozornil ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001, že "závěr, který by požadoval stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem, by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech i primární) normotvorby", v daném případě je nepochybné, že vyhláška Ministerstva financí nemůže nezávisle na zákonu vyloučit určitou část škody nebo příslušenství zaměstnancovy pohledávky ze zákonného pojištění, pokud by tak přinejmenším v obecné rovině neučinil zákonodárce. Ze zákona žádná možnost ministerstva zákonné pojištění omezit ve srovnání se zákonným rozsahem nevyplývá, když zákoník práce říká, že každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, je pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ze zákona pojištěn (srov. §205d odst. 1 zákoníku práce); bližší podmínky a sazby stanoví vyhláška, k jejímuž vydání bylo zmocněno Ministerstvo financí (srov. §205d odst. 7 zákoníku práce). Ze zákona tedy vyplývá, že je pojištěna celá částka odpovídající škodě, včetně příslušenství pohledávky vzniklé zaměstnanci z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a to včetně částek vzniklých v důsledku toho, že zaměstnavatel nebo pojišťovna za zaměstnavatele včas neuhradili celou částku odpovídající dlužné částce bez soudního řízení.
Ústavní soud nepovažuje za nutné vyjádřit se k interpretaci ustanovení §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., tedy k tomu, zda je správný ten význam tohoto ustanovení, který uplatňuje stěžovatel a obecný soud prvního stupně (podle něhož toto ustanovení dává uvážení pojišťovně, zda se písemně zaváže zaplatit zaměstnavateli náklady, které mu vzniknou ze soudního řízení proti zaměstnanci), nebo ten, který uplatňuje Městský soud v Praze a Nejvyšší soud (podle něhož náhradu nákladů soudního řízení hradí zaměstnanci pojišťovna za zaměstnavatele, jen pokud se k tomu vůči zaměstnavateli písemně zavázala). Ústavně konformní výklad vyhlášky však v tomto aspektu zjevně vyloučen není. Jak je ostatně uvedeno shora (viz část III), i sám relevantní normotvůrce, tedy Ministerstvo financí, k významu §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. zaujal v průběhu šesti let dva zcela odlišné právní názory, jeden (v průběhu řízení před obecnými soudy) v souladu s právním názorem stěžovatele, druhý (v průběhu řízení o této ústavní stížnosti) souladný s právním názorem Nejvyššího soudu. I kdyby snad podle obecného soudu nebyl v žádném případě možný ten výklad vyhlášky, který zastává stěžovatel, na právních závěrech shora naznačených by to nic neměnilo, a vedlo by to jen k povinnosti obecného soudu protizákonný a protiústavní podzákonný předpis v dané věci nepoužít (čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud k tomu podotýká, že ve svém nálezu řešícím protiústavnost vyhlášky Ministerstva financí č. 487/2001 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů, [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.)] nebyla a ani nemohla být otázka protiústavnosti §3 vyhlášky řešena. Zůstává tedy na obecných soudech, aby tuto otázku vyřešily, což je možno výjimečně učinit, nebude-li jiný výklad možný, případně i aplikací čl. 95 odst. 1 Ústavy. Je totiž úkolem obecných soudů, aby při interpretaci jednoduchého práva dosáhly ústavně konformních výsledků. Ústavně konformním výsledkem interpretace pracovněprávních předpisů však v žádném případě není ta interpretace, která omezuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání oproti zákonnému rozsahu na základě restriktivního výkladu podzákonného právního předpisu (v tomto případě §3 vyhlášky č. 125/1993 Sb.).
V.
S ohledem na uvedené důvody, a s přihlédnutím k rozsahu petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].