ECLI:CZ:US:2010:3.US.103.10.1
sp. zn. III. ÚS 103/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené Mgr. Irenou Havránkovou, advokátkou v Praze 9, Čeradická 660, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 12. 2009 č. j. 10 EC 113/2009-20, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 1. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 12. 2009 č. j. 10 EC 113/2009-20. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost podala proti stěžovatelce žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 1.120,- Kč a smluvní pokuty 5.280,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 12. 2009 č. j. 10 EC 113/2009-20 žalobě vyhověl a současně uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni náklady soudního řízení; po postupu dle §115a občanského soudního řádu dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že stěžovatelka zůstala z celé dohodnuté částky dlužna 1.120,- Kč a v souladu se smluvními podmínkami tak současně byla povinna uhradit smluvní pokutu za nezaplacení této (poslední) platby.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudem poskytnutá lhůta 7 dnů k vyjádření toho, zda stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§115a občanského soudního řádu) byla s ohledem na její pokročilý věk a špatný zdravotní stav nedostatečná (lhůta uplynula 3. 12. 2009). Uvedla, že advokáta sehnala a vyjádření soudu zaslala elektronicky dne 7. 12. 2009. Dále namítla, že ze smluvních ujednání vyplývá, že celková sjednaná cena nádobí byla 19.990,- Kč (vedle toho konstatuje, že byly sjednány splátky 1.120,- Kč měsíčně a doba nájemného 20 měsíců, mimořádná splátka nájemného pak 4.000,- Kč), přičemž ona zaplatila i dle tvrzení žalobkyně 25.280,- Kč (tj. částku převyšující 19.990,- Kč), tedy nemohl tu být dluh, a tím ani nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu pro nezaplacení 1.120,- Kč. Současně uvedla, že pokud žalobkyně požadovala vyšší částku než kupní cenu (tedy kupní cenu a nájemné), jedná se o leasingovou smlouvu, která však neobsahovala všechny zákonné náležitosti dle zákona o ochraně spotřebitele. Rovněž tvrdila, že smluvní pokuta nebyla řádně sjednána, neboť toto ujednání se nachází na druhé straně (kupní, nájemní) smlouvy, kterou stěžovatelka nepodepsala.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o uložení stěžovatelce povinnosti zaplatit částku (splátku) 1.120,- Kč a smluvní pokutu 5.280,- Kč. Jedná se tedy o dva nároky, kdy každý z nich představuje tzv. bagatelní částku, u které není přípustné odvolání ani dovolání - §202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Takové extrémní protiústavní vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Z rozhodnutí se podává, že obvodní soud se smluvními podmínkami zabýval a své skutkové a právní závěry stručně také odůvodnil (§157 odst. 4 občanského soudního řádu), když uvedl, že stěžovatelka nezaplatila poslední splátku 1.120,- Kč a v důsledku toho tedy byla povinna i platit dle smluvních podmínek smluvní pokutu. Nutno v této souvislosti poukázat také na protimluv samotné stěžovatelky v ústavní stížnosti, kdy sice tvrdí, že celková cena, kterou měla platit, byla (sjednána) 19.990,- Kč, avšak současně zaplatila sama dobrovolně do podání žaloby částku 25.280,- Kč, tedy evidentně postupovala dle dohodnutých měsíčních splátek a zaplatila též mimořádnou splátku nájemného (viz výše). Proti rozhodování postupem dle §115a občanského soudního řádu stěžovatelka toliko uvedla, že lhůta 7 dnů pro ni nebyla dostatečná. Toto tvrzení však nepoukazuje na žádnou protiústavnost v postupu soudu. Navíc jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, tak stěžovatelka ve lhůtě nereagovala vůbec, tedy např. nepožádala ani o prodloužení lhůty; stěžovatelka byla zcela ve vztahu k soudu (v této lhůtě) pasivní. Stěžovatelka ani netvrdí, že by byla např. hospitalizována. Dodat je možno též to, že lhůta se týkala vyjádření, zda stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání, což nelze považovat za úkon složitý, komplikovaný; takové vyjádření je možno napsat jednou větou. V této lhůtě se pak stěžovatelka mohla také vyjádřit k žalobě, tedy předložit svá tvrzení a důkazy vyvracející nároky žalobkyně; uvedení tvrzení o zaplacení celé dohodnuté ceny a předložení důkazů o zaplacení rovněž Ústavní soud nepovažuje za komplikovanou odborně právní záležitost jednoznačně vyžadující lhůtu delší 7 dnů a nevyhnutelné zastoupení advokátem. Soudem poskytnutou lhůtu tak Ústavní soud nepovažuje s ohledem na okolnosti věci za protiústavní, tj. nepřiměřeně krátkou, která by znemožnila stěžovatelce reálné vykonání požadovaného úkonu, resp. (vůbec) reagování na výzvu. Rovněž ohledně smluvní pokuty se nepodává zřejmá neústavnost, když stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko namítá, že smluvní podmínky nebyly sjednány řádně, neboť je nepodepsala. Smluvní podmínky i se sjednanou smluvní pokutou však byly (jak vyplývá z tvrzení stěžovatelky) na druhé straně téže listiny - smlouvy a stěžovatelka netvrdí, že by smlouvu nepodepsala (tj. že by celou listinu nepodepsala vůbec). Navíc stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by se smluvními podmínkami nebyla (vůbec) seznámena, že by o nich nevěděla či že by byly "dodány" žalobkyní na rub listiny - smlouvy později/dodatečně. Stěžovatelka tak vznáší toliko námitku formálního charakteru.
Ústavní soud tedy nemá za to, že by v dané bagatelní věci došlo k excesu představujícímu porušení základních práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatelky hradí stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rovněž návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu