ECLI:CZ:US:2010:3.US.1107.09.1
sp. zn. III. ÚS 1107/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. V., právně zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Národní 11, 110 00 Praha 1, směřující proti jinému zásahu orgánů veřejné moci spočívajícímu v zadržování věcí orgány činnými v trestním řízení bez zákonného důvodu, k němuž mělo dojít v trestním řízení, zahájeném policejním orgánem - Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava pod sp. zn. UOOZ-154/TČ-2008, za účasti 1) Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, 728 99 Slezská Ostrava a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. dubna 2009, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou podáním ze dne 7. května 2009, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž by bylo vysloveno, že "Policii České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se zakazuje pokračovat v neoprávněném porušování vlastnických práv stěžovatele a přikazuje se jim, aby neprodleně stěžovateli vydaly bez právního důvodu zadržované věci zajištěné v rámci trestního řízení vedeného u PČR, ÚOOZ, SKPV pod č. j. ÚOOZ-154/TČ-2008-37".
Napadeným postupem uvedených orgánů měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále článkem 2 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
V odůvodnění ústavní stížnosti popisuje stěžovatel skutkové okolnosti, za nichž, podle jeho názoru, údajně došlo k nesprávnému postupu Policie České republiky a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc. Mělo se tak stát tím, že mu v rámci trestního stíhání byly neoprávněně zajištěny jeho věci a ty mu nebyly vráceny ani poté, co zajišťovací usnesení policejního orgánu byla Krajským soudem v Ostravě zrušena. Z textu odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že část zadržovaných věcí byla stěžovateli vrácena, nadále jsou však v době před podáním ústavní stížnosti zadržována zajištěná motorová vozidla.
II.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc (přípisem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 2 KZV 49/2008-695) a Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava (přípisem ze dne 16. 6. 2009 č. j. ÚOOZ-154/TČ-2008-37). Tato vyjádření byla Ústavním soudem zaslána stěžovateli, který jim oponoval replikou ze dne 24. 8. 2009.
Ústavní soud si dále vyžádal od výše označených orgánů státního zastupitelství a Policie ČR zaslání dalších písemných materiálů, které byly poskytnuty a jsou součástí spisu III. ÚS 1107/09.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a shora zmíněných materiálů bylo zjištěno:
Stěžovatel je trestně stíhán jako obviněný pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle ust. §235 odst. 1, odst. 2, písm. b), odst. 3 tr. zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. zákona. Stíhaný skutek spočívá (zkráceně řečeno) v údajném vydírání neoprávněných odběratelů elektrické energie zaměstnanci společnosti ČEZ Měření, spol. s r.o., se sídlem Riegrovo nám. 1493, 500 02 Hradec Králové. Trestní stíhání v této věci není doposud ukončeno.
V rámci tohoto trestního řízení byly shora uvedeným policejním orgánem se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, podle ust. §79a a násl. tr. řádu zajištěny věci v majetku stěžovatele, konkrétně motorová vozidla, zbraně, peněžní prostředky na účtu penzijního připojištění a byt. Stalo se tak čtyřmi usneseními policejního orgánu, vydanými dne 8. listopadu 2008 pod č. j. ÚOOZ-154/TČ-2008-37. O opravném prostředku proti těmto rozhodnutím, podaném obviněným, rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 22. prosince 2008 sp. zn. 1 To 694/2008 tak, že všechna napadená zajišťovací usnesení policejního orgánu zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Poté bylo o zajištěných věcech znovu rozhodováno, přičemž další "osud" jednotlivých věcí byl rozdílný:
* zajištěný osobní automobil zn. Opel byl usnesením policejního orgánu ze dne 20. 5. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu stěžovateli vrácen, přičemž k fyzickému předání automobilu stěžovateli došlo dne 23. 6. 2009;
* zajištěný byt byl usnesením policejního orgánu ze dne 20. 5. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu stěžovateli vrácen;
* zajištěné zbraně byly rozhodnutím policejního orgánu ze dne 18. 5. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu vráceny stěžovateli; poté však byly fakticky předány správnímu orgánu, který je ve správním řízení podle §57 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb. zajistil po dobu trvání trestního řízení;
* peněžní prostředky penzijního připojištění byly usnesením policejního orgánu ze dne 20. 5. 2009 znovu zajištěny; toto usnesení bylo ke stížnosti obviněného zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2009 a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl; poté byly peněžní prostředky penzijního připojištění usnesením policejního orgánu ze dne 6. 8. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu stěžovateli vráceny;
* zajištěná motorová čtyřkolka zn. YAMAHA byla usnesením policejního orgánu ze dne 20. 5. 2009 znovu zajištěna; toto usnesení bylo ke stížnosti obviněného zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2009 a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl; poté byla motorová čtyřkolka usnesením policejního orgánu ze dne 6. 8. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu stěžovateli vrácena; k fyzickému předání stěžovateli došlo dne 14. 9. 2009;
* zajištěný motocykl zn. SUZUKI byl usnesením policejního orgánu ze dne 14. 8. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu stěžovateli vrácen; k fyzickému předání stěžovateli došlo dne 10. 9. 2009;
* zajištěný motocykl zn. HONDA byl usnesením policejního orgánu ze dne 14. 8. 2009 podle §80 odst. 1 tr. řádu stěžovateli vrácen; k fyzickému předání stěžovateli došlo dne 10. 9. 2009.
IV.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání návrhu a posouzení jeho odůvodněnosti, musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny formální předpoklady a podmínky stanovené v zákoně o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v zásadě není oprávněn zasahovat do postupu orgánů činných v trestním řízení a jiných orgánů veřejné moci, neboť není orgánem průběžného dozoru nad zákonností jejich postupu. K zásahu Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti podané fyzickou či právnickou osobou ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může dojít jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňoval výjimečný a subsidiární charakter ochrany poskytované Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti podle citovaných ustanovení.
V dané věci se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud označeným orgánům činným v trestním řízení zakázal pokračovat v neoprávněném porušování vlastnických práv stěžovatele a přikázal jim, "aby neprodleně stěžovateli vydaly bez právního důvodu zadržované věci zajištěné v rámci trestního řízení". Ústavní stížnost byla podána v době, kdy tvrzené neoprávněné zásahy státních orgánů alespoň zčásti trvaly. V průběhu řízení před Ústavním soudem se však situace změnila, protože zajištěné věci, jejichž vrácení se stěžovatel domáhal, mu byly mezitím vráceny. K reálnému vrácení nedošlo toliko u zajištěných zbraní, které jsou do současné doby zajišťovány správním orgánem; vrácení těchto věcí, jak je zřejmé z petitu ústavní stížnosti, se však stěžovatel nyní nedomáhá a Ústavní soud proto o nich v tomto řízení nerozhoduje.
Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu veřejné moci" ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ust. §72odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je, že tento zásah i v době rozhodování Ústavního soudu musí být aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již skončil, je zákaz pokračování v porušování práva adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučen (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 287/96; I. ÚS 690/2000; všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS). Jak Ústavní soud judikoval v jiném svém rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99), neboť v opačném případě by se rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým. Z uvedených obecnějších východisek vychází Ústavní soud rovněž v souzené věci.
S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud nezabýval meritem věci, tj. tím, zda zajištění dotyčných věcí vyhovovalo zákonným požadavkům. Posouzení této otázky je plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.
Obiter dictum Ústavní soud dodává:
Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrný stěžovatelův názor, že prodlevami, které nastaly mezi okamžikem vydání rozhodnutí o vrácení zajišťovaných věcí a mezi okamžikem reálného vrácení těchto věcí do dispozice vlastníka, vznikly neodůvodněné průtahy v řízení; ty by za určitých okolností mohly představovat porušení článku 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se zkoumáním eventuálních průtahů v této věci nezabýval, byť se z některých skutkových náznaků může podávat domněnka, že v postupu orgánů činných v trestních existovala jistá pochybení. Avšak i tehdy, kdyby takové průtahy skutečně existovaly, neodůvodňovaly by nyní zásah Ústavního soudu; takový zásah Ústavního soudu by totiž byl v rozporu s principem subsidiarity. Tento princip vyžaduje, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti využil veškeré prostředky, které mu jsou právním řádem k dispozici.
Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo totiž legální definicí (viz §22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát nese odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného, ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu