ECLI:CZ:US:2010:3.US.1333.10.1
sp. zn. III. ÚS 1333/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti X. R., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1476/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 11 To 123/2008, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 48 T 4/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v posuzované věci v řízení před soudy nebyla respektována ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, neboť podle jeho názoru provedené důkazy nebyly soudy správně hodnoceny, resp. nebyla respektována zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Vyslovuje přesvědčení, že závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu z provedených důkazů dovodit nelze a mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením je extrémní nesoulad. Tvrdí, že "se stíhaného skutku nedopustil, neboť omamné ani psychotropní látky do České republiky nedovezl, na jejich dovozu se nijak nepodílel a rovněž na žádném místě drogu nepřevzal".
Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že účelem setkání s D. B. dne 28. a 29. 5. 2007 bylo zprostředkování vrácení peněžní půjčky ve výši 10 000 euro; věřitel G. nebyl vyslechnut, ačkoli "jeho bydliště je stěžovateli známo". Vytýká, že nedošlo ke ztotožnění "osob označovaných jako C. a N.", resp. "pověřeného kurýra". Stěžovatel popírá, že by od osoby, kterou "v České Lípě vyzvedl", převzal "tašku", v níž bylo uloženo blíže nezjištěné množství heroinu, a zdůrazňuje, že "žádná taková taška u něj nebyla nalezena", přičemž heroin "nebyl nalezen ani při domovní prohlídce ani v rámci prohlídky vozu", resp. jej s ním nespojuje "ani daktyloskopický otisk, ani pachová stopa či stopa DNA".
Stěžovatel dále zpochybňuje naplnění znaků trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, zejména co do znaků "neoprávněně doveze" a takový čin spáchá "ve větším rozsahu" a "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech". Z provedených důkazů podle stěžovatele nevyplynulo, že by od kurýra "igelitovou tašku" převzal, tj. předmětnou látku "neoprávněně dovezl". Úsudek o "ve větším rozsahu" je pouhou "dedukcí" týkající se obsahu "tašky", přičemž je třeba hodnotit "druh a kvalitu" látky, resp. další okolnosti, jako způsob, jakým pachatel s omamnými látkami nakládal, dobu po kterou tak činil nebo počet osob, jimž je opatřil, prodal nebo přechovával. O "organizovanou skupinou" nešlo, neboť osoby "C. a N." stěžovatel nezná, resp. s nimi nebyl v telefonickém kontaktu, a s D. B. komunikoval z odlišného (shora vymezeného) důvodu.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byli stěžovatel a spoluobvinění D. B. a E. D. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona; za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let s výkonem ve věznici s ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §256 tr. řádu, jako nedůvodné, zamítl.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, posuzuje je jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, respektive námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich úplnosti, druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení skutku.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazováním doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele i spoluobžalovaných, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již adekvátně vypořádaly.
Není důvod oponovat (natožpak z ústavněprávních pozic) ani závěru obecných soudů, že stěžovatelova verze skutkového děje (jíž posléze přizpůsobil svoji výpověď spoluodsouzený B., a kterou by podle stěžovatele mohly podpořit další osoby; srov. rozsudek soudu prvního stupně, s. 18) byla vyvrácena dostatkem jiných pramenů (viz zejména odposlech a záznamy telekomunikačního provozu, resp. svědecké výpovědi), a to i při absenci stěžovatelem připomínaných kriminalistických stop. Jak konstatoval odvolací soud, "v daném případě není podstatné, jaké množství heroinu převzal přímo obžalovaný R. za situace, kdy se společně s ostatními obžalovanými podílel na dovozu minimálně zjištěného množství heroinu přesahujícího 4 kg" (rozsudek odvolacího soudu, str. 12), a to zejména tím, že doprovázel kurýra na místo předání. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
K obdobným procesním závěrům dospěl Ústavní soud též v usnesení ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1230/10, ve věci - odvíjející se ze shodného skutkového a právního základu - spoluodsouzeného E. D., na které pak již lze jen odkázat.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů v rovině hmotněprávního posouzení věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.
Lze předeslat, že stěžovatel buduje odlišný právní názor na věc převážně na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá faktická zjištění.
Vycházeje z takto ustáleného skutkového stavu, nelze než obecnými soudy uplatněné právní závěry hodnotit jako výstižné.
Není spolehlivého argumentu proti konstatování, že skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona co do znaků "neoprávněného dovozu", "ve větším rozsahu" a "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" byla naplněna, přičemž obecné soudy - v rozhodném směru - poukázaly rovněž na konstantní judikaturu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 618/04, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 1/1980, 43/1996, 34/2005, 1/2006 a 8/2006) a jimi uplatněným právním názorům není důvod (dokonce z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu