ECLI:CZ:US:2010:3.US.1733.09.2
sp. zn. III. ÚS 1733/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, PhD., advokátem se sídlem v Jičíně, Husova 152, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 31 Co 135/2009-237 a č. j. 31 Co 134/2009-235, rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2006 č. j. 8C 1278/2000-111 "ve znění po opravě" a usnesení ze dne 26. 7. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-90 "ve znění po opravě", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v její občanskoprávní věci o vypořádání společného jmění. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že jí obecné soudy neposkytly "soudní ochranu - přístup k soudu", porušily její právo na projednání věci v její přítomnosti, včetně "možnosti vyjádřit se k dokazování", jakož i právo "na rovné zacházení", což vše lze podle jejího názoru "charakterizovat jako odepření spravedlnosti".
Z procesního spisu se podává následující.
V řízení zahájeném žalobou stěžovatelky rozhodl soud prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-111 o vypořádání zaniklého společného jmění tak, že věci, jež toto jmění tvořily, přikázal do vlastnictví žalovaného J. R., žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílu stanovenou peněžní částku, deklaroval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky I. až III.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 1 361 Kč (výrok IV.) a shodnou povinnost uložil žalovanému (výrok V.), a konečně uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit státu na soudním poplatku rukou společnou a nerozdílnou částku 2 440 Kč. Výroky IV. a V. měly základ v předchozím usnesení (rovněž napadeném) ze dne 26. 7. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-90, jímž byla určena odměna znalce Ing. L. B. částkou 1 450 Kč, která byla posléze soudem prvního stupně změněna ("opravena") na částku 1 250 Kč, a jeho usnesení potvrdil odvolací soud dalším napadeným usnesením ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Co 134/2009-235, v důsledku čehož odvolací soud konečně potvrdil i v předchozím vydaná ("opravená") rozhodnutí (výroky IV. a V. shora), jimiž namísto původních 1 361 Kč byla na náhradě nákladů řízení státu uložena každému účastníku povinnost k plnění toliko ve výších 1 261 Kč (posledním z napadených rozhodnutí, ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Co 135/2009-237).
V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně řečeno - vytýká vady procesních postupů obecných soudů, jakož i hmotněprávního posouzení věci vypořádání společného jmění, přičemž důraz klade na vady dokazování znaleckého, jež současně vztahuje k napadeným rozhodnutím o výši znalečného a jemu odpovídajícího vypořádání takto vzniklých nákladů státu mezi účastníky řízení.
To však je - z pohledu jakkoli (včetně ústavněprávně) koncipovaného přezkumu - buď očividné nepochopení toho, o co v daných souvislostech procesně může jít, anebo výraz triviální - avšak stejně tak neakceptovatelné - snahy prostřednictvím kritiky nákladových výroků o znalečném (příp. jejich vypořádání) napadnout výsledky znaleckého dokazování, a potažmo - což stěžovatelka sleduje ve skutečnosti - zpochybnit (vedle podání jiné ústavní ústavnosti) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jelikož odvolání proti němu bylo pro opožděnost odmítnuto), resp. jím založené vypořádání společného jmění, se kterým se stěžovatelka nesmířila.
Netřeba zdůrazňovat, že se stěžovatelka v odhadu efektivity této procesní strategie mýlí, a je s podivem, že jí nečiní potíže (ač v zastoupení advokátem) odpovídající argumentaci předkládat Ústavnímu soudu, neboť o vnímání vážnosti jeho působení ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů to nikterak nesvědčí; ačkoli je součástí přezkumné doktríny Ústavního soudu vše odůvodňovat, zde to netřeba, neboť věc je zjevná na první pohled. Rozhodování o výši znalečného, o což zde jde, nemá žádný průmět do roviny skutkových zjištění, jež na podkladě znaleckého důkazu byla učiněna, a je zde naprosto bezvýznamná námitka - kupříkladu - že stěžovatelka nebyla přizvána ku znaleckému ohledání hodnocené věci.
Pakliže se ponechá stranou rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jde (tj. včetně jeho výroků IV. a V.) v ostatních případech napadených usnesení pouze o náklady řízení, jmenovitě o znalečné, čímž vede stěžovatelka - před Ústavním soudem - spor jen ohledně částky 1 261 Kč, jež jí byla uložena k plnění; činí tak nadto aniž by základ či výši příslušného nároku skutečně napadla, zatímco - zcela mimosměrně - soustřeďuje pozornost k okolnostem, za kterých byl příslušný důkaz proveden, jež podle jejího názoru založily nesprávná skutková zjištění ve věci. Nejenže jde tedy o argumentaci neadekvátní, nýbrž o věc zcela malichernou, resp. bagatelní, jež před Ústavní soud evidentně nepatří.
Zde Ústavní soud projevuje mimořádnou zdrženlivost, a ve vztahu k tzv. bagatelním věcem konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 či sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09). Je implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09), a o takové újmě samozřejmě ve věci stěžovatelky nemůže být řeč.
Co do rozsudku ve věci samé je ústavní stížnost (pakliže ji stěžovatelka takto mínila) nepřípustnou, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly vyčerpány všechny opravné procesní prostředky (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); pro splnění podmínek ústavněprávního přezkumu je - jako poslední rozhodnutí obecných soudů - zde k dispozici jen usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, jež v dané věci napadeno není. Okolnost, že proti němu směřující pozdější ústavní stížnosti stěžovatelky bylo vyhověno, je zde významná jen potud, že se tím věc vrací do stadia opětovného rozhodování, zda bylo odvolání podáno včas či nikoli, což pro případ, že odvolací přezkum bude vskutku otevřen, znamená i otevřenost nového rozhodování o závislých výrocích, jimiž jsou ty, o nichž zde byla řeč.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného vyplývá, že právě tak je tomu v dané věci.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatelky proto senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu